Apokryf

Josefe, špitla, já ti musím něco říct. Josef se k ní naklonil blíž, takovou ji neznal. Chtěl ji políbit ale v jejích očích bylo najednou něco strašně dospělého, takové hrozně unavené oči. Josefe, já čekám dítě. Skoro nerozuměl co mu řekla, jenom se pořad musel dívat do těch unavených oči. Znal ji dlouho, téměř od dětství. Vídal ji chodit s vědrem ke studni, roky s ni ani nepromluvil ,jenom ji občas zahlédl. Pak rodiče sami navrhli jestli si ji nechce vzít. Prostě to bylo správné a on věděl že je a bude ta pravá. Zásnuby proběhly podle zvyků, vlastně jen takové formality. A byla to dlouhá doba než byli sami. Josefe rozumíš ? Nerozuměl, snad ani nechtěl rozumět. Josefe, Josefe?

Zvedl hlavu. Jak se to stalo? Jeho chování se změnilo. Jak se to stalo? Plakala. Jak, jak?? Něco začala blekotat. Nerozuměl ji. Nechtěl rozumět. Uvnitř ho to strašně svíralo a pálilo. Takový vztek. Přitom se ale cítil klidný. Strašlivě ji vynadal. Přesně mířené zásahy každý do černého vlastně přímo do srdce. Nevěděl ani proč. Nechtěl ji ubližovat, těm krásným unaveným očím, té kterou si v posledních měsících tak zamiloval. Možná ho to bolel stejně jako ji. Je to divné. Nadává a přitom ho to bolí, dává ránu a jako by ji dostal sám.

Promiň zašeptal. Promiň! Pokusil se ji obejmout, ale vycukla se mu. Stále plakala. Popošel k ní. Promiň nechtěl jsem. Byla to lež, oba to věděli. Opět ji obejmul, ale jako by objímal strom. Promiň jsem takový pitomec. Skoro plakal. Povolila. Teď plakali oba.

Ani si nemyslela že by jí mohl uvěřil. Vždyť i ona tomu stále neuvěřila že se to stalo. Tam u té skaly, moc si toho nepamatuje, jenom se ji stále vrací ten neuvěřitelně opojný pocit, ta radost, to neuvěřitelné uvolnění, mravenčení které zasáhlo každou část jejího těla. Jako by najednou všechny květy voněli tisíckrát silněji, a ptáci nezpívaly ale křičeli, ale přitom slyšela písek jak se hladí s větrem a to všechno v milionech jiných barvách všude kolem tam u té skály. A že potkala muže, který byl krásný jako anděl a hlas měl jako zurčící potok, tak radostný a krásný. Jak mu to má vysvětlit když to sama nechápe a když se snaží na to vzpomenout tak cítí „jenom“ ten pocit. Jak, když viděla, snad viděla něco co se nedá uvidět, a ani cítit a slyšet.

Usmála se. Vždy když si vzpomnene na ten pocit donutí ji to se usmát. Jen se tak zableskl mezi slzami. Objala Josefa. Přitiskl ji k sobě ještě silněji . Rozplakali se oba.

Už se o tom spolu později nikdy nemluvili. Marie pochopila když se dítě narodilo a zcela když jí leželo mrtvé na klíně. Josef věděl že je tady „cosi“ , ale nikdy mu to za života úplně nedošlo.