Přírodo!

Mé oči sužuje slaná tíž,

vidím-li, jací jsme kdysi byly.

Já toužím býti k tobě blíž,

až teď, když jsme tě zahubily.

V mém srdci černý hřebec se vzpíná

a tak mlčet v hrobě budu s těmi,

kteří pochopili - je to naše vina!

Škodili jsme své matičce zemi!

Ničte lidé božskou krásu přírody

a zjistíte, že člověk sám,

až zde nezůstane pramínek vody,

patří k největším záhubám.

Nezůstane nic! Ani jediná růže,

žádné hory, nebo řeky proud.

Co jeden člověk proti všem zmůže,

když ani nemá koho obejmout.

Pomalu plní se, co řekli proroci.

Tu zvěst nejhorší, však jedinnou.

Že není zemi či lidem pomoci

a spolu též, že zahynou.