Láska v obraze

Skládám teď to, co ve mě je!

Skládám teď to, co světlo tmou zakryje.

Pocity, myšlenky, slasti a strasti, to vše mnou koluje.

Myslím a nic kolem nevnímám,

myslím na život a ráda vzpomínám

Dali mi obrázek a mám říct co si myslím,

radši mám oblázek zakrytý listím.

Ten obrázek je jak malovaný květ,

tomu se snad rovná jen jarní svět.

Mám říct něco o tom člověku, co tam postává

a já hned vidím, že se lidí zdráhá.

Stojí tam a snad i tiše pláče,

kdo ví, co honí se mu hlavou

třeba má nějakou vzpomínku drahou.

Má tajemství, co já vím,

asi milou co navždy ztratil.

Poznal, že život není procházka,

poznal to, co má snad jenom cháska.

Láska se hledá vždy a přece není stálá,

bohatší jsou jen ti, co jim láska dává.

Nemůžou si vybrat a jdou jen tak dál,

sladší už je jenom ten pardubický marcipán.

A tak ten Pepa ztratil život, to mu říkám

je to hrozný zůstat sám.

Radši mít toho člověka i když ublížil nám.

Hodina skončila obrázek zůstal.

A já šla zase dál,

poznala jsem co je láska, 

        bolest, kterou nikdy neneseš sám.!