Druhej den karnevalu

Jeho kůže je smirkový papír a letadla si o něj odírají křídla. Na hřbetních ostnech se mu zachytávají spadlý hvězdy. Ježci nosej jabka? Chameleoni hvězdy. Ale nikdo to nevidí. Oblouk nabodanejch hvězd. Hvězdný jednohubky.

Lidé z toho města jsou fantastové a ignoranti. Věří svým očím a nepochybují. Nazývaj neviditelný ostny s nabodanejma hvězdama souhvězdím Staré želvy..-nazývejme věci pravými jmény...Chameleonův náhled na věc je apatický. K jeho hlavě jsou připoutaný prázdný oblaka, prázdný bubliny jako z komixu. Jak by moh myslet? Vnímat..?

Lidé z toho města jsou fantazírující ignoranti. Nalévají si do uší destilovaný ptačí zpěv. Kornoutama z ranních novin. Kupujou ho v igelitovejch sáčcích. Některý lidi jsou už tak přesycený, že zpěv v uších neudrží. Jedním uchem tam a druhym jim vyteče do odpadu. Na ulice. Kaluž serenády modrýho plameňáka s olejovou skvrnou.

Lidé si tam lijí do uší destilovaný ptačí zpěv. Chytají opeřence a nutí je do zkumavek zvracet symfonie. Některý zas paběrkují na holubech.Ždímají je doma v koupelnách. Za babku.

Lidé z toho města jsou lhostejní fantastové. Celej den bez přestání mluví a vzájemně se neposlouchají. Jsou veselý a spokojený.

Výrazně artikulujou, ale schopnost řeči už dávno ztratili. Hlasivky-bonsaje. Jejich monology se podobají včelímu bzučení.

Dnes je druhej den karnevalu. Karneval dnes nebývale kvete. Na chameleonovi se usazuje oxid hluku. Jeho žíly rezonují a vibrují bzukotem města. Jeho zadní noha plesniví a nadouvá se odchlípeninami. Exém z plytkosti těch pod sebou. Fantastů a ignorantů.

Oni si nadšeně sdělují svou radost. Prskají si pocity vzájemně do rozzářených obličejů. A neslyší se. Všichni říkaj to samý. A cítí kolumbovskou beztíž, nový obzory přímo před nosem. Možná je to dobře. Zatím nepřišli na to, že úsměv neovlivňuje slova, který řikaj. Ještě nevynalezli přetvářku. Fén jo. Přetvářku zatim ne. Měli by to o tolik lehčí. Slavíci v uších slouží jako filtry. Síta, který zachytávají slova, ty slova, co bolej. Rytíři bojující tak, že prostrkávající meče skrz sklopený hledí.

Až na to přijdou... potom se zvětralej a drolící se jazyk chameleona rozvine podoben skládací harmonice, podoben sametovýmu koberci chrstnutýmu na schody pro královi kroky. Z chameleonova hrtanu vyhřezne smečka divokejch psů. Rozeběhnou se po obloze. Budou zuřivě štěkat , skákat, kousat do větrnejch kohoutů a nakvašeně požírat modro.. Pak bude tma tančit s panikou neumělej valčík za vroucí kakofonie podupanejch sáčků s ptačími produkty. Na konci přece vždycky vrcholí orchestr. Pak bude ticho.

Když je tma a ticho, chtěj fantastové a ignoranti najednou slyšet růst trávu. Alespoň. Napínaj uši. Chtěj ukonejšit. Je důležitý, co bude první pronesená věta.