Dnešní Mládež

Dnešní mladá generace

Neklepejte, nikdo neotevře. Neotáčejte se, neuvidíte nic. Nezkoušejte se vrátit, už není kam. Teď už je jen cesta kupředu. Buď krásná, veselá a nezapomenutelná, nebo něco čím si můžete zkazit část života, do které právě vstupujete. Hodně štěstí!

Jsou jako droga, chytí vás a už se vás nepustí. Nutí vás ohlížet se, neustále se kontrolovat… chvíle nepozornosti a všechno se zkazí, vaše celodenní snaha bude zmařena jen pro jediný okamžik. Nevíte o kom mluvím? Tak se rozhlédněte kolem sebe. Jste neustále pozorováni. Oči, jedno oko vedle druhého, nemůže se vás pustit. Pozoruje vás a hodnotí. Přísné hodnocení, kterého se nesnesitelně bojíte a utíkáte před ním.

První krok je nejdůležitější, zkazíte ho a jste odsouzeni. Ale jak je takový krok dlouhý?  Jak dlouho může trvat, než vás společnost odsoudí? V tu chvíli, kdy si začnete něco takového říkat, tak se odsoudíte sami. Podlehli jste. Nic už nebude záležet na vás, ale na společnosti, která vás obklopuje. A to je teprve začátek. Ani nevíte jak rychle se povezete dál. Definitivně ztraceni v moři lidí, kteří ještě pořád mají šanci a vy s nimi musíte žít a užíráte se.

Je nás moc a všichni tvoříme jedno, celek, do kterého všechno přesně pasuje. Nikdo není zvaný. Povinná záležitost, která je pro většinu lidí nejlepší období života, ale je tu spousta lidí, kteří se děsí nového dne, ještě, než vlastně začne.

Stalo se to součástí jejich života. Neustálé obavy, s kterými se naučili žít. Vše spočívá v detailech. V drobných věcech, kterých se nevědomky dopouštějí. Jak moc vám to připadá nesmyslné, tak moc je to pravda. V každém vašem pohledu je pochybnost. V každém pohledu, směřovaném k vám, je další. Pochybnost, která nic neřeší. Ať už se týká čehokoliv, nikoho to nezmění. Všichni zůstanou. Budou se chovat stejně. Stejné zlozvyky, stejné oblečení, stejný člověk, ke kterému ze všech stran směřuje mnoho pohledů…, hodnotících pohledů.

Děláme mezi sebou obrovské rozdíly. Každý chce být originální. Představa, že by se měl někomu podobat, ho děsí. Ale nakonec, každý s hrůzou zjistí, že jsou (že jsme) všichni stejní. Ve vyjadřování, v oblékání, v komunikaci s ostatními a hlavně v neuvěřitelné aroganci každého jedince. Protože téměř každý se snaží na sebe upoutat pozornost a získat si obdiv u ostatních.

Jak je to doopravdy? Co lidé, kteří se nedostanou přes první krok. Nepodaří se jim proniknout. Jsou oni pak ta výchylka, která kazí dnešní mládež. Tiše sedí nic neříkají. A nebo jste to právě vy. Vy, kteří si na ně neustále ukazujete. Vy, kteří je neustále pozorujete. Vaše oči je nemilosrdně hodnotí. Jak se pak má takový tichý člověk cítit. Začne to svádět na své okolí. Neustále se uklidňuje, všechno si nějak opodstatňuje. Ale myslíte, že ho někdy napadne, že si za všechno může sám? Krutá pravda, která se bojí vyjít na povrch a on jí chrání.

Jednou za život, každý projde pomyslnou bránou, která ho spojí s opravdovým životem, ve kterém se teprve ukáže jaký je doopravdy člověk. Do té doby jste na všechno měli dost času. První druhý třetí pokus. Nikdy nezáleželo na tom, napokolikáté to vyjde. Mohli jsme být drzí, neustále měnit názory, zbytečně odporovat autoritě a mohli jsme být také neskutečně naivní. Na ničem z toho nikdy nezáleželo. Teď už ano. Jedno špatné rozhodnutí a je po všem. Je lepší si to neuvědomovat, život je pak snazší.

A co dál? Co bude dál. Budete starší, rozumnější, dospělejší a začnete na to přicházet sami. Kdykoliv se vás někdo zeptá jaké to bylo, když vám bylo sedmnáct. Vzpomenete si na spoustu příběhů. Na příběhy, kterými jste v té době žili. Ale už si nevzpomenete na všechny ty problémy, kterými jste se trápili. Na ty zapomenete a najednou přestanete být starší, rozumnější, dospělejší. Začne se vám neuvěřitelně stýskat a budete se chtít vrátit. Vrátit spoustu věcí, lidí a vzpomínek, které už vrátit nejdou. Pak si teprve všimnete, že jste nikdy nemohli být více šťastnější než tehdy, kdy to všechno doopravdy začalo.