Tisícovka

Jsem obyčejná Tisícovka, jedna z nekonečně mnoha tenkých papírků, které prý mají moc a umí si pohrát s lidskou duší. Jsem němou svědkyní lidských tužeb a přání, stejně jako pozorovatelkou manipulací, ponížení a sebeklamu. Nemám duši ani svědomí, proto se ani netrápím tím, jak kdo se mnou naloží, nebo jak dlouho zůstanu u toho či onoho člověka. Je mi jedno jestli jsem zmačkaná jako prachobyčejný papír v koši nebo špinavá jako ruce muže, který se denně prohrabuje hromadou mastných a smradlavých odpadků. Lidé mě chtějí i takovou, a ještě jsem nebyla v rukou člověka, který by mě nepotřeboval a nevěděl, za co vyměnit. Většinou jsem prostředníkem, když lidé potřebují přemístit nějakou věc z jednoho místa na místo jiné. Napadá mě, jestli si uvědomují, že ta věc je pro ně potřebná jen v okamžiku chtění a za nějakou dobu je věcička omrzí, nepotřebují ji, je zničená nebo už stará a potom, kdy už se na ni nemohou ani dívat, tak ji zahodí. Nastává okamžik uvědomění si, jak je jim líto, že jsem je opustila. Málokdy se podaří, že mě vymění za užitečnou věc a málokdy se dokážou obětovat jeden pro druhého v takové míře, jako jsou ochotni obětovat a ponížit se jen pro to, aby mě mohli na pár chvil jejich údajného štěstí vlastnit. Kdysi to byl okamžik mladé ženy s dítětem, která jen pro to, aby se mohla na krátkou chvíli setkat s mými Většími Sestrami, málem obětovala sebe i své dítě smrti. Prozřela? Pochopila, že já ani moje Sestry nechceme tvořit hodnotu lidského života? Vzpomínám na osud muže, který díky své prostoduchosti si hrál s lidskou ctí jako s krysou, která je uvězněna  uprostřed tenké roury a už se nemůže vrátit zpět, protože cestou se přežrala návnad, ztloustla a je odkázána na něčí falešné milosrdenství. Ten muž měl mizernou radost ze všech udavačských tajtrlíků, poskoků a šašků, kteří mu nás přinášeli a on jim za nás dával plesnivý červivý chléb, který jim chutnal jako nejlahodnější sousto.

Teď ležíme se Sestrami na oprýskaném jídelním stole, který snad se snaží plnit všechny funkce, jen ne tu, ke které je prvotně určen. Přišli jsme sem s tím krysím mizerou, který tu nyní vzrušeným tělem zahlcuje útroby své zajatkyně.

”Začala se na mě lepit v baru U Jehlic. Pořád na mě házela svoje pohledy až jsem ji oslovil. Svěřila se mi se svou nabídkou, prej potřebuje splatit dluh a nabízí sebe se vším všudy. Teď tu leží pode mnou a dělá zbytečné fóry se zavřenýma očima a nehne ani brvou.Jen ať si holka užije, máš co jsi chtěla! Nemysli si, nepustím Tě jen tak, vychutnám si Tě až do konce, jestli dnešní noc nějaký bude mít. Všechno bude jako vždy záležet na mým rozhodnutí, já platím, a ty potřebuješ. Není jako ostatní děvky, není to žádná nevkusná padlá děva, zřejmě se rozhodla jen pro tento okamžik, o to víc si ji užiju. Zničím a znetvořím to její oduševnělé tělo. Líbí se mi, když lidé úpí a skřípou, ale nepřestanou toužit a prahnout po mém papírovém milosrdenství, líbí se mi jak klečí a ohýbají krky, jako kachny, když se lačně ženou za potravou, stejně jako ona, když mi vychází sama vstříc, i když odmítá moje polibky a oči má stále zavřené a sem tam mihne okem po balíku škváry, co leží vedle nás na stole.”

”Je to jenom hmota, kus masa. Jako kdyby v krámě na sobě ležely kusy různého masa a slepily se do sebe. Už ho nevnímám, nevím, jak chutná, jak bolí, jak pálí. Už ani necítím jeho pachuť, jeho vzrušené tělo si mé odneslo do své sluje a tam jej kuchá, trhá a ponižuje ke své radosti. Ať!!! V této chvíli jsem živa z pohledů, které mi věnoval Ten, který si nikdy nezaslouží dozvědět se, že ho miluju, že jsem živa z každé vzpomínky na něj, z každé touhy, která nás nikdy nespojí. Tahle noc mohla patřit Jemu. Zaplavila bych ho něžností a žhavou vášní tak, že jeho tělo by se rozplynulo. Je dobře, že mě nikdy nezačal vnímat, že nepochopil mé oči, co mu chtěly každým pohledem pošeptat. Nejsem už z duše čisté stvoření, rozšlapaný nedopalek cigarety, vajgl. Teď už chci jen ten balík prachů a připadá mi, že ode mě je vzdálen snad tisíce světelných let.”

Brzy ráno opouští ti dva pronajatý pokoj. Já a moje Sestry jsme se ocitly v něžné dívčí ruce, cítíme její velkou úlevu a za první rohem té něžné dívčí pěsti dáváme sbohem, aby se s námi mohla mazlit unavená suchá dlaň.