POSLEDNÍ CESTA

Byl už dlouho mrtvý. Musel být. Dobře jsem ho znal ale to už je pěkných pár let. Jeho kůže má nazelenalou barvu a je na omak slizká. Leží ve velikánské hliníkové vaně v tekutině páchnoucí  dezinfekcí. A já tu stojím a mou povinností je připravit ho na poslední cestu. Nikdo mi to nepřikázal a přesto cítím, že je to má povinnost. Vůbec se mi do toho nechce. Víte, myslím, že jsem ještě nikdy neviděl mrtvolu. Žaludek mi pulsoval v krku.

Náhle se objevil můj otec a beze slova jej začíná omývat. Mám dojem, snad je to jen dojem, že se mu mrtvý sám nastavuje, aby mohl tuto nezáviděníhodnou činnost vykonat co nejpečlivěji. Ano, teď se dokonce mrtvý sám posadil! Chybí mu ale tělo od pasu dolů! Ten okraj je tak ostrý! Nevydržím ten pohled! Zakrývám si oči. K mým uším doléhá jakoby na míle vzdálené šplouchání. Poslední koupel mrtvého!

Když jsem je znovu otevřel, bylo tělo opět vcelku a obří vana vypuštěná. Mívají zemřelí při této příležitosti na sobě černé plavky s bílým pruhem uprostřed? Ne? Tenhle je má po celou dobu. Otec provádí další úkony spojené s pohřební přípravou. Na stole leží v rozbaleném papíru rezavě hnědý oblek. Bezděky mě napadá úsloví „Nahý jsi přišel na svět.“ Úcta k mrtvým nám velí pohřbívat je s pietou! Opravdu? Je to lidské – odpírat potravu dravcům s křídly a dávat ji těm malým bez křídel a bez kostí. V hlíně hřbitovů němé civilizace červů. A mrtvých v oblecích. A obleků bez mrtvých.

            Scéna přede mnou je zahalena v jemné mlze. Zdá se mi, že mrtvý hýbe rty. Ano, HÝBE! On se ozývá pokaždé když se mu něco nelíbí! A otec plní tiše jeho poslední přání.  Mluví nesrozumitelným jazykem, ale on mu rozumí.

Nazelenalá pokožka mrtvého dostává zdravější barvu. Je uložen do oblé kovové rakve, která má z boku okénka. Vidím hlavu s částí trupu. Pomáhám jej nést. Jdeme – nevím kam. Vím jen, že chci mít tuhle cestu co nejdřív za sebou! Věřte mi. Kovová rakev je těžká.

            Cíl naší cesty je však stále v nedohlednu. Cíl? Vůbec netuším, kam jdeme. A naše břemeno čím dál těžší. Jdeme celou věčnost touhle šedočernou krajinou bez lidí, bez stromů. Pustina z nejhoršího snu.

Už nemůžu dál. Klesám pod tíhou rakve. Náraz pohnul s mrtvým. Hlava se mu nadzdvihla a pak zas klesla zpátky do krajek polštáře. Měkce, ladně. Posmrtná ztuhlost žádná! Rty se mu pohybují jako by mi spílal za moji nešikovnost. Jeho výraz je klidný. Napadá mě, že medvěd má taky klidnou tvář předtím než svou oběť roztrhá na kusy.

            Mlha mizí. Konečně! Před námi se vynořila ponurá hrobka. Konečně můžeme dědečka uložit. S úlevou si otírám zpocené čelo. Snad se konečně probudím z tohohle strašlivého snu. Krajina okolo se však nemění! Nechápu.

            Znovu se přede mnou objevuje ta šedivá obrovská vana. A v ní další mrtvý. On čeká na mou péči! Mám snad omdlít, abych se tomu vyhnul? Zbytečné.

Má mysl se poněkud vyjasňuje. Spatřuji střípky ze své minulosti. Ze svého skutečného života který jsem dříve žil. Byl tak nádherně pestrý a barevný!

Jak dlouho ještě budu dlít ve zdejší hnusné společnosti?

Nevím. Nemám zde pojem o čase.

Neradostný je osud sebevraha…