Královská kuchyň

     Kroky v kuchyni se mísí s řinčením poklic a hrnců. Potkan si hledá skrýš pod rozbitými vajíčky. Zpola nahozená omítka obestírá jednu z nejdůležitějších lidských činností. Vaření.

     „Podej mi skořici, Jane,“ praví mistr kuchař Antonín.

     Mladý učeň pátrá pohledem mezi nesčetným množstvím malých i velkých sklenic. Chvějícíma rukama bere jednu z nich a sklíčeně ji přináší.

     „To je …“

     Mistrova následující slova jsou přerušena hrubě otevřenými dveřmi. Do kuchyně vstupuje stráž.

     „Antoníne, na rozkaz krále, půjdete s námi!“

     Kuchařovo tělo se roztřese. Snaže ze sebe vydat alespoň prachbídné „Ano“, se zakucká a je nucen opřít se o stůl. Otáčeje se na Josefa, řka:

     „Dovař.“

     Po chvilce mizí Antonín za dveřmi, doprovázen stráží královou.

     „Co se děje?“ táže se zmateně učeň Jan, ale není jediný, kdo nerozumí počínání králových ochránců.

     V kuchyni nastane povyk. Nikdo si nevšímá jídla, které má být zanedlouho uvařeno, snažíce se najít vysvětlení tohoto počínání. Jediný, kdo si zachová klidnou mysl, je Josef:

     „Zpátky do práce! Obšírnější poznání nám bude dozajista povězeno. Nyní nesmíme zahálet.“

     Kuchyně započala ožívat. Pára, snažíc se uniknout zapomnění, nadzvedává pokličky. Vařečky v hrncích tlumivě kvedlají. Slzící Jan, nevidě pohyby svého nože, řka:

     „Proč já musím mít cibuli?“

     „Chvátej, Jane, není času,“ vyčiní mu Josef, dozíraje na vaření.

     Avšak ticho přehluší humbuk práce. Nejistota dopadajíc na celé okolí kuchařů i pomocníků, vrývá se do mysli.   

     Na večer odpočívající kuchyň vyruší hlomoz. Stráže vcházejíce do dveří, zjednali si naprosté pozornosti. Drže svitek, jal se jeden ze zbrojnošů králových číst:

     „Z nařízení naší milosti, krále Salamonského, vládce dvou říší Eskadorských, bude zítra v poledne mistr kuchař Antonín Štíra popraven. Na rozkaz krále se novým mistrem kuchařem stává Josef Drobný.“

     Hluboký hlen usadivši se ve všech hrdlech, nedovolil nikomu ani zahlesat. Pouze Josef, drže největší z vařeček, míchaje polévku pro kuchaře, usmíval se.

     „Proč?“ vyřkne nezastřeně Jan, ale záhy si zakryje ústa dlaněmi, uvědomiv si svého poklesku.

     Zbrojnoš zastrčiv svitek do brašny, podívaje se zpříma na Jana, řka:

     „Přesolil.“