Tak takhle žiju

Stála jsem tam, na těch proklatých schodech. Chtěla jsem zapomenout a zničit vše, co mě k němu kdy táhlo. Ale nešlo to. Přestože jsem se o to snažila víc, než o cokoliv jiného. Nemohla jsem. Musela bych zničit celý svět, abych zapomněla. Kamkoliv jsem se otočila, viděla jsem JEHO. Ty schody. “Patříme k sobě. Navěky.” Tamta terasa. Spojení rukou. Ten most. Hrdost. Ta lavička. Jemnost vlasů. Křižovatka cest. Konec. Konec? Ne. Teprve vlastně začátek všeho. Začátek nejintenzivnějších pocitů, které se objevují kamkoliv se podívám. Je to boj na život a na smrt. Kolikrát jsem HO už v duchu zabila, proklela, ponížila. A pak postupně po celém vybouření začne nastávat klid. Vyrovnanost. I přesto, že jsem se snažila zapomenout teď vím, že to vlastně nejde, protože v nejtajnějším koutu duše sama nechci. Připravila bych se o nejšťastnější chvíle v životě. O jeho polibky, dotyky, o jeho smích, o jeho oči a mrkající dlouhé řasy. O pocit, že jsem výjimečná, a proto že mě někdo, jako je on, mohl milovat. O to, že jsem se stala jeho královnou a on mým králem. Připravila bych se o to nejcennější, co jsem kdy měla. O chvíle strávené s NÍM.