Projekt Kočkodan

Původně to měla být kniha... jenže je to jen torzo. (Korekturu nechávám na vás, vám to jde lépe, než mě disgrafikovi - nebo jak se to píše)

Projekt Kočkodan Pronikavé mňoukání kočky Miciny je slyšet hodně daleko, i třeba přes dveře o půdy. Ale dneska se neozývalo jenom to pronikavé mňoukání, ale bylo slyšet i takové jemné pískání, či něco podobného. Jak hejno netopýrů někde pod vikýřem. No jistě, Micina má mláďata. Taková malá černá drobná kočka má několik chundelatých malých, drobných pištících tvorečků, co se choulí pod „maminou“ a cumlají mlíčko z cecíků. Jako vždycky je porodila někde na nepřístupném místě, kam se může dostat skutečně jen levitující netopýr, a ne naše černá mazlivá kočka. Jasně, má ty chundelaté hromádky pištícího štěstí v krabici ve skříni mezi hromadou harampádí. Vůbec se nedivím že se ozývá tolik pištění, poněvadž tam se snad nemůže dostat ani vzduch, ale naše Micina ta se dostane snad všude. Občas přemýšlím o tom, že umí procházet zdí, a že má vlastnosti bílé paní. Ale potom se vrátím na zem a zakroutím jen hlavou. Jojo, naše kočka je snad superman, tedy vlastně superkočka. Ještěže v té krabici je alespoň trochu měkkých hadrů, že neleží třeba na hřebíkách. Udělala si tam pelíšek ze starých ponožek. Také raději zakroutit hlavou a přejít to tichým mlčením. Ale hlavní je, že se jí tam líbí. No jéjej má tady čtyři chundeláčky. Dva mourovatí, jeden výrostek je černý a jeden no na tom se příroda vyřádila, je to strakaté a hraje to snad všemi barvami. Už na první pohled je vidět, že ten největší co odstrkává svým čumáčkem všechny své sourozence je Kočkodan. Mourovatá kočka z něj vyroste, bláznivá kočka, která zaleze do všeho a všude chrní přes celý den a v noci rajtuje po všech půdách. A přitom se to zdá takové malé stvoření, co se tetelí pod Micinou a hltá to každou píď tepla. Když ho vezmu do ruky, tak to není větší než má dlaň, no ne že bych měl tak velkou dlaň. Kočkodan byl dacan už od narození. Také s ním šijí všichni čerti, vrtí se mě v dlani a piští to na všechny strany. No Micina zamňoukala, takže dám Kočkodana zpátky, mohla by mě také seknout drápkem. A co Ti další drobečci? Ty tam zatím nechám, Micina by se mohla rozzlobit, raději je nechám o samotě růst a spát, mačkat se, hřát se navzájem a papat mlíčko od Miciny. Když už to maminu přestane bavit a chce se trochu provětrat, tak záhadně proleze tím harampádím, hupsne na podlahu a protáhne tlapky dopředu a zadní natáhne, ocasem hodí na stranu a zalomí ho jako nějakou loknu a svůj hřbet prohne jako obrácenou duhu na obloze. Občas i přiskočí k dřevěným chodům k půdě a zasekne se drápky do starého dřeva a seká a seká, jen aby se jednou neprosekala skrz ty schody. Kočkodan měl věk svého dospívání opravdu dost pestrý. Občas se mu dalo říkat „zlý výrostek“ poněvadž dovedl pěkně potrápit nejen své soukmenovce, ale také naší rodinu. Nejoblíbenější jeho styl jak trápit, bylo zalézt někam pod kanape a vyčůrat se tam a ještě tam udělat drobná hovínka. Pod kanapem se totiž strašně špatně uklízí a těžko se tam odsaď dostává rozpustilé kotě, natož Kočkodan jakožto zlý výrostek. Klasika, když si ho někdo chtěl pochovat, pomazlit se, tak se musel počůrat přímo v náručí.... to potom letěl jak namydlený blesk. Naštěstí ho to potom opustilo, jinak by byl asi doživotně vyhoštěn z našeho obydlí ven napospas divé zvěři a zlým skřítkům. Třeba by si ho vzala nějaká čarodějnice a měla ho ramennou jako talismana. Na to by Kočkodan rozhodně byl. Měl strašně rád spánek.. usnul snad všude, asi po vzoru Miciny. Stačilo ho vzít a šimrat ho po břiše... to roztáhl tlapky doširoda a zavřel oči. Stačilo jen pár minut šimrat tak jak Micina blíže svým růžovým jazykem (já osobně tomu jazyk neříkám.. všechny naše kočky mají jazyky jako plácačky na mouchy). Pak usnul a své gumové tlapky byly naprosto bez vlády. Bylo možné i dát jeho přední tlapky za uši. To byla podívaná. Chrnící kočka na zádech s tlapkama za ušima. Dokonce jsem ho jednou viděl jak chrápe ve sklenici od okurek. Takové té velké sklenici. Nevím jak se tam dostal. Legrace byla když na sklenici začalo svítit sluníčko. To tam muselo být vedro jako ve skleníku, také když se po velkém namáhání dostal ven, tak byl úplně upocený. Chudák Kočkodan, ale patří mu to. Jeho hravost neměla meze. Stačilo udělat mašličku třeba z kousku novin a přivázat to na provázek a tahat před ním. Kočkodan se mohl strhat, a nepřišlo mu to, že je to jenom hra. Ostatní kočky poznali, že je to jenom kus papíru, ale Kočkodan vydržel vždy a strašně dlouho. Někdy bylo zábavné nechat kočkodana se honit dokolečka za svým ocasem, to se potom motal jak nějaký opilec. A buch a spadl. Kočka která je dezorientovaná tak strašně dupe předníma pacičkama. Kočkodan nebyl vůbec výjimkou, ale ten snad dupal i zadníma, a občas i ocasem, nevím jak to dokázal. Někdy stačil jen rukáv svetru posunout po podlaze a Kočkodan hned letěl. Tak rozdováděná kočka potom dovedla seknout i po ruce, která ho chtěla jen pohladit. Jemně samozřejmě, protože to není žádná krvežíznivá kočka, poznala pána a rozeznávala i kořist a krmení od lidské ruky. Horší už to bylo s maminčiným stolem v kuchyni. Po vzoru Miciny si dal své tlapky na nohu stolu a zaryl se drápkama. A drápal až třísky létaly. A maminka nadávala: Kočkodane ššššššc!! Vzala koště a už byla honička. Kočkodan pod postel, koště za ním, a kočkodan se protáhl skulinou u zdi a hned za kamna. Maminka visící stále na posteli nemohouc se hnout hází jen koště, a Kočkodan s prsknutím opět uniká všem nástrahám. A výsledek? Maminka zdrcena, stůl v kuchyni opět o pár třísek znehodnocen a Kočkodan vesele si vykračující po zahradě, směřujíc někam na půdu. Po žebříku hups hups hups a je na půdě na seně, kde má vyležené své trucovací místečko. To když se na něj někdo doma zlobí. No je to snad normální? Aby kočka trucovala? No náš Kočkodan je nenormální kočka. Ale jedno na něj platí. Jakmile maminka nese mlíčko všem naším kočkám (občas kočkám od sousedů, ale to maminka neví, že vykrmuje málem celou vesnici, myslí si že to všechno vypijí naše kočky).. potom se hrne a je u mističky jako první a svou růžovou plácačkou lácá mléko a hltá aby se na ostatní nedostalo. Rozstřikující se mlíko cáká opravdu všude, a zacákaný Kočkodan vypadá opravdu roztomile. Občas si myslím že to dělá naschvál, že to nacáká do svého kožíšku a potom když už není v mističce nic, tak má Kočkodan nahamtáno v kožichu. A potom se odvalí od misky a jde někam trávit. Opravdu odvalí, protože tak velký „bachor“ má jen náš zlý výrostek, má ho snad nafukovací, a vypadá jak přefouknutá pneumatika, co chvíli a praskne. Ale Kočkodan nepraskne, je to vitální kočka a dovede potom tu energii z mlíčka vydovádět na různých komických scénách. Pamatuji si také na první Kočkodanovo setkání s myší. Ulovil jsem myš do pastičky, protože do některých místností prostě kočky nesmí, třeba do špajzu. A když jsem mrtvou myš hodil před Kočkodana, tak si jí vůbec nevšímal. Musel jsem na ocas myšce přidělat provázek a tahat tu myšku před ním, aby na myš vůbec reagoval. Potom si s ní chvilku hrál, a pak usoudil, že je to k jídlu a zhltnul myšku málem i s kusem provazu. Ostatní kočky se to učit nemusely, ty chytaly myši sami. Jenže mělo to jednu nevýhodu. Od té doby Kočkodan žral i na provázku přidělané mašle.

---