Dvacet let uteklo jako vteřina; šedesát uteče jako mžik...

Potkávám budoucí stařeny a starce

Zatím jsou mladí, ale mžik jenom,

mrknutí oka... filmový střih...

a budou se šourat o hůlkách

někteří budou už mrtví

a děti, co zatím jsou v bříšku,

budou už matky...

Jak je to dlouho, co jsem se

touhle ulicí

proháněla v sukýnce

a jezdila s dědečkem na trh?

Sto let to je! Sto let, a když jsem četla

Kira Bulyčova, byla jsem v pozici

lidí, ke kterým se navracel stroj času,

a až ho jednou budou číst moje děti

(snad budou knížky)

už budou Alenkou, která

na dotaz "ty jsi z jednadvacátého století?"

odpoví "asi ano, já jsem naše století ještě nepočítala"...

Čase! Už zase mizíš pryč, když s tebou mluvím!

Dozrály kaštany a šípky už se začínají stydět... je teprve srpen...

pravda, zenit léta máme dávno za sebou:

ztraceného léta 2003, promarněného,

protože jsem zase neochutnala angrešt... a bílý rybíz... Dědečku,

vezmi mě zase s sebou na trh! Nevadí, že už špatně chodíš,

budu Tě podpírat... budu tě nosit... teď už tě unesu, když se Tvůj metrák

scvrknul do několika gramů popela - jenom tě najít... Dědečku, odpověz...

Tržnici budou rušit a na jejím místě

patrně vyroste zas nějaký nový World Trade Center... Není nám přáno...

ty bys mi koupil halvu a rybíz a křečka... moct být zas zpátky...

Jenže čas plyne a mizí , stejně tak jako pronesená slova...

(Takže se možná může vrátit...! Zaznamenejte čas na pásek a pusťte mi ho,

pusťte mi kazetu s mým dětstvím! Osmdesátá léta... Rok 2000

byl stejně neuvěřitelně daleko jako maturita

a stejně jako ona i přišel, dokonce téměř zároveň...

přesto jsme snili o 21. století a bydlení v kosmu; vždyť dvacet let je hrozně

dlouhá doba... A budoucnost je mnohem prozaičtější, než jsme čekali....)

Osobní historie každého z nás se odvíjí

a závisejí na ní všechny další osudy...

souvisí s životy našich blízkých... i těch, jež jen náhodou potkáme...

Jsme součástí...