Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sebásně Z lesů berounských
Autor
Vankova
Dílo vzniklo ,,díky,, zradě člověka, který mi byl velmi blízký.
Rozhodnutí
Člověk dokáže velice dobře sám sebe spoutat.
Přeživší sama sebe, usedám do holičova křesla.
Jazyk mých strašně starých bot sotva plazí jazyk,
opěrka mě tlačí do lopatky
a
...ona... mi češe vlasy.
Nůžky se na ně hrozivě chechtají.
Kadeře se jako podzimní listí snáší na kamennou podlahu.
Dopadnou měkce, mě se však zdá, že je to obrovský náraz.
Stříhají dohola
velkou holčičku
a
...ona... mi češe poslední vlasy.
Nůžky na ně hrozivě cvakají…
Přijměte a pochopte sami sebe.
Jsou ty nejkrásnější dary, které si můžeme dát.
O sobě
Jsem osiřelá jako červený kombajn na jetelovém poli,
jsem osiřelá jako bílá meduňka na okraji polí.
Jsem osiřelá jako poslední krásný zvonek.
Jsem osiřelá-
jako parašutista chycený na drátech vysokého napětí.
Jsem tulákem svého života a u mnoha dveří prosím.
Jsem bodlákem-uzavřeností krásy v sobě za pichlavou povahu.
Jsem bílými sloupky kolem cest a silnic.
Když mě osvítíš-
ukážu Ti cestu.
Jsem to já, kdo tohle píše a vězte,
člověk vidí jen tak daleko, kam dozáří láskou svého srdce.
Podraz
Z hrudi mi vyskočilo srdce, už nemohlo dál bít.
Dostalo podlý zásah.
Jen ruce šikovného chirurga
-přítele-
jej mohou znovu vrátit tam,
kam patří.
Chodím tedy ne jako
tělo bez duše,
ale jako
tělo bez srdce.
Chodím jako robot, myslím jako robot.
Jsem dalším
syntetickým článkem
stejně raněných
robotů…
Roboti, všech zemí, spojme se!
a vyžeňme jednou pro vždy
nenávist, podlost a zradu z tohoto světa!
Naděje
Procházím se krajinou, zasluněnou, hloubavou.
Cesta vede podél svahu, všude vidím zaschlou trávu…
vysokou už jako já!
Proč ta louka nezpívá? Proč ta louka nešumí?
Kde jsou její ozdůbky: čekanky a vlčí máky, vonné rtíky šalvějí?
Z zamyšlení vytrhlo mě zasténání sekačky,
hlas přicházel od lesa, vyrušil i kukačky.
„Chramst, chramst”,… zní teď krajinou, „až to všechno poseču,
pojedu zas na jinou!”
Po nedlouhé chvíli, louka dýchá,
sílí!
Zasvítila zelení, jak po čerstvé koupeli…
Jen se neboj, louko naše, nedáme tě, uvidíš!
Pluky zaschlých kopřiv padnou,
rzivou barvu na stráni
vystřídají zvonky tenké…
Slyšíš je jak vyzvání?