Pád

Já chtěla stoupat výš,

výš než se modrá nebe,

výš než doutnají plameny slunce,

výš než dosáhneš rukama napřeženýma ke hvězdám.

Však spadla jsem...

spadla až na samé dno

studnice zvané život,

znavená a vyčerpaná,

zcela obnažená

před okem osudu,

bezmocná,

jako dítko ztracené v mlze.

Kdo mě odsud vytáhne?

Budeš to ty?

A nebo se mi ten nůž,

ten ledový nůž touhy

bude zabodávat do srdce

hloub a hloub?

Tak kdo mne vytáhne

a znova posadí na koně

a nebo mi

z nebe sundá hvězdu?

Ty?