Žakruarů aneb Mé malé zatmění Slunce

Žakruarů je fakt ještěrka. Takový ostnatý zelenoduhový dráček. Něco jako pankáč v plné polní...:-))

Po poli plném plamenů plazí se ještěrka žakruarů. Žakruarů! Známe se? Podávám jí žížalu a ona si mne zklamaně prohlíží. "Žížala! Och - jaký nevkusný materialismus v této poetické atmosféře!" Cink! Otáčím hlavu po zvuku a dlouhé vlasy se mi setrvačností omotávají kolem krku. Jednou, dvakrát... Škrtí to. Je ticho. K zalknutí. Modré plameny se vlní jako vodní řasy pod rozhoupanou hladinou. Slunce je obaleno hustým černým zkadeřeným mrakem a zvolna se roztáčí kolem své osy. Otáčky se zrychlují, tvoří se vír, zvětšuje se a sílí, strhává i vzduch, všechno míří k tomu černému klubku, i plameny se probraly ze své houpavé apatie a natahují se vzhůru. Stojím jako zkamenělá a všechno ve mně se dere výš a výš. I ticho vzhlédlo a napjalo se. Je soustředění až k nedýchání. Až k nevidění. K nežití. Vše se podrobuje temné rotující energii. Čas neexistuje. Gravitace se stala směšnou. Už-už TO přijde!! Vím to! Stačí jen více natáhnout vzpažené ruce! Stojím na špičkách. Ještě kousek!!! Žakruarů napětím nafouklá jak pouťová atrapa se odlepila od země a letí - obrovská a nehmotná, zelenýma vypoulenýma očima si proráží cestu bolavým vzduchem. Roztahuje tlamu a zuby jak šavle dlouhé vyrývají do pohyblivé tmy krvavé šrámy. Už je nadosah neúprosně se otáčejícího mraku. Jen stisknout zuby! Teď!! TEĎ!!! CVAK!... Z protrženého mračna vytéká žlutý pramínek slunečního světla. Sílí a dlouží se, míří dolů, na Zem. Dotýká se ztrnulých vršků chladných plamenů a zlaté pohlazení se zvonivě šíří po modře rozvlněném poli až k obzoru. Zní rolničky a lehký smích...

---