Prorok smrti - 2 ČERNÁ VDOVA

Jde o tři povídky, kdy jedna bez druhé ztrácí svůj význam. Doporučuju vrátit se na NETOPÝRA, pak si přečíst ČERNOU VDOVU a nakonec HAVRANA.

 

Černá vdova

 

  Jak se člověku dokáže zhroutit svět během jednoho krátkého okamžiku. Jak je možné, že člověk může být šťastný a rázem chce svoji smrt. Jsem snad ubohá, že jsem si myslela něco, co nemohla být nikdy pravda? Mám se proklínat za to, že jsem tak naivní?

  A pak že je květen měsíc lásky. Hovno! Jdu sama nočním městem a v hlavě mi pořád zní slova mé matky: „ Našla sis opravdu moc milého chlapce. Už se těším na vnoučata.“ No maminko ještě budeš muset čekat. A ta vnoučata rozhodně s ním mít nehodlám! Ach kdyby tady teď byla moje maminka. Vyplakala bych se a ona by mě vyslechla. A hned by mi bylo líp.

  Ale teď mám opravdu chuť skočit z mostu, utonout v řece, padnou pod vlak, jako krásná Anna Kameninová. A neměla snad stejný důvod jako já? Tak trochu. Jde o chlapa? Jde. Ženská se vždycky chce zabít kvůli chlapovi. Protože chlapům není naprosto nic posvátné. Možná tak zlatá medaile z Nagana. Dělají si z nás trofeje a...a...

  Pravda jen někteří.

  Znám pár, vlastně většinu, kteří mi nikdy neublížili. Ale jistě ublížili jiné ženě. Co táta. Měla jsem ho ráda a maminka taky, ale často jsem ji viděla plakat. Neslyšitelně vzlykat, ale o to víc bolestně. A kluk mé sestry. Než ji poznal, vysedával po hospodách. Teď už ne, ale jakmile má možnost, řádně jí to vyčte. A  co soused. Snad každý večer se ozývaly rány z jejich bytu, jak děkoval své ženě za večeři. Copak to jinak nejde?

  Kudy teď? Tahle ulice vede ke stadionu. Odtud se teď budou vracet ožralí chlapi z fotbalu. Jsou neurvalí. A tudy se dostanu do parku. Tam je bezpečno. Je hlídaný. Sice taky chlapem, ale ten má jistě doma svoji otrokyni a mě, jako kolemjdoucí, si ani nevšimne.

  Je zvláštní, jak jedna situace může změnit člověku postoj na všechno. Teda spíš na všechny...chlapy. Neříkám, že jimi chci opovrhovat, ale nenechám se jimi tyranizovat. Je to jako v té knížce. Stejné pocity: Ne, nedám se od tebe týrat!  Byla klidná a zoufalá najednou. U mě je to asi jinak. Ale možná  teď  chci taky zemřít. Ale on by neměl stejné pocity jako hrabě Vronskij. Nevydal by se na cestu, u které by měl asi tak tříprocentní šanci, že se z ní vrátí. Nevydal by se do války.

  Zdá se mi to, nebo to bývá jenom v knížkách? Jenom v psaném slově trpí i muž? Neviděla jsem chlapa plakat. Ano, muži nepláčou... Svou bolest si vybíjejí agresivitou. Brutální agresivitou. Buďto fyzicky a nebo psychicky. A na kom? Na tom nejbližším, což je většinou žena.

  Možná bych měl být ráda, že u mě je to psychicky. Ale co je horší? Slzy bolesti jsou pořád stejné.

  Půjdu a sednu si na lavičku. Musí tady být krásně, ale já to nemůžu vnímat. Nemám sílu uvědomovat si, jak je šum ve větvích romantický. Nemůžu, nemůžu....

  Na mé oblíbené lavičce sedí nějaký muž. Zase chlap. Ale je to nějaký starý děda. Kouká před sebe a hlavu má nějak nakřivo.

  No a co. Jistě je neškodnej. Určitě si mě ani nevšimne. Je tak starý.....přisednu si.

  Vida, ani se nepohnul. Jen zamrkal. Dokonce jsem si myslela, když jsem se k němu zezadu blížila, že je mrtev. Není. Dýchá. Rozjímá. Skoro vypadá, že s někým promlouvá. V duchu. Je mi ho líto. Ač nenávidím muže, je mi ho líto. Není to k pláči?

  Asi to není podobný příběh. Moje zoufalost se vytrácí, a proto moje svíce ještě nezapraská a snad dlouho bude svítit.

  Mám chuť na cigaretu. Zapálím si. Jo, cigareta by byla, ale oheň ne. To je ještě horší, než kdyby to bylo naopak. Zeptám se starého dobráka, jestli nemá oheň.

„Pane, prosím vás....“ beru ho za rukáv, „ nemáte oheň?“

Ruka se zvedne a prudkým pohybem se vrátí na původní místo.

„Pane.....j..je vám něco?“ ptám se ho, ale neodpovídá. Asi usnul. Ne. Má otevřené oči. Nespí. Tak co je to s ním?

„Pane, pane!!“

Bože on je mrtvý. Co si počnu? Sedím tady vedle mrtvého chlapa. Mám zavolat záchranku? Ale ti mu už nepomůžou....třeba když uteču.... chtěla jsem přece pomstu všem chlapům....tak proč bych nemohla... jsem taková potvora? A oni mohou být? Co teď? Měla bych utéct.

Kam? Zptáky do té zatuchlé hospody? Ke stadionu? Tak kam? To je jedno, hlavně někam. Na kolej? Jo na kolej.

  Utíkám. Utíkám co mi nohy stačí a teď je mi opravdu pořádně do pláče. A za to může ten hajzl. Kdyby na mě neudělal takovéj podraz, ještě bych teď seděla v té krčmě. Ale já se mu pomstím. Za všechno!

  Je tam mrtvý člověk. Copak si někdo zaslouží hnít napospas všem očím?

  Měla bych to nahlásit. Tak kde je ten blbej hlídač? Musím zastavit. Vždycky stává u vchodu do parku, ale když jsem vcházela, tak tam nebyl. Třeba tam teď bude. Není. Tak kde sakra je?

  Vrátím se k tomu starci. Třeba není mrtev.

  Ta hrůza v jeho očích. Nezemřel spokojený. Vypadá, že chtěl před smrtí něco udělat, říct, napsat, zjistit....

  Co?!!....Co mám dělat!!!!

  „Pomóóóóc,“ ozývá se tiše z mých úst.

To je jediný, co můžu udělat.

„POMÓÓÓC!!!“

  Slyším za sebou dusot těžkých bot. Otáčím se...díky bohu hlídač.

  A nad mojí hlavou cosi černého a obludného mizí v korunách stromů.

 

---