Reparat? Ne!

Nový začátek

Černý tunel. Tma. Zima. Krajem se ozývají jen brzdy vlaku, jediné světlo jde právě od tohoto dopravního prostředku.

Začíná nová den, čas plný naděje a přání... Kapky deště padají lidem do cesty, černé mraky znepříjemňují ráno, i přesto občas zaslechneme zpěv ptactva.

Třicet silně šokovaných lidí sedí v lavicích, třicet tváří ubírá svůj pohled na osobu stojící u tabule. Když tato osoba domluví, tak se třídou otřásá silný šepot. Někdo pláče, někdo bere vinu na sebe a litují toho, že nedokázali pomoci. Nebyla možnost, nebyl čas...

Ona? Právě ona? Jedna z vážně silných osobností? Možná i jedna z nejsilnějších osobností z této třídy? Nikdy by to neudělala! Nikdy se stalo faktem! Bolest srdce vystřeluje do celého těla, otřásá to všemi ve třídě, ať v minulosti cítili cokoliv, ať obdivovali či pomlouvali. Byl to pro ní nový problém, maturita daleko, opravky v dohlednu, její cesta skončila zde.

Myslíte, že jí v hlavě leželo, že nemá budoucnost? Je možná ztráta budoucnosti kvůli jednomu nepovedenému předmětu a několika hloupým problémům?

Její sebevražda se stává minulostí, ale stále o tom víme, stále ten čin leží ve vzduchu a co přináší? Poučení snad? Nikoli! Moc si toho neodneseme, máme jen ten žal z konce cesty jedné části nás. Konec cesty.

Jaké by bylo krásné se sejít po padesáti letech a říct, jsme to my. Škola nás trápila, ale zvládli jsme to, vše zvládneme... VŠE ZVLÁDNEME!