Dnešní den je zváštní

                               Uvědomujeme si zvláštnost každého dne? Proč je 
zvláštní,originální a jedinečný? Určitě proto,že se nedá 
klonovat. Vždy,i přes možný stereotyp to bude originál,protože 
nikdy neprožijeme na chlup stejných dvacet čtyři hodin. Jak to 
dopadne,když se o to pokusíme? Mam dojem,že tento projekt by byl 
dosti složitý a nerealizovatelný. Je malá pravděpodobnost,že 
potkáme stejné lidi a budeme říkat a dělat stejné věci..
  Je to svým způsobem i plus,protože prožijeme-li smutný den,tak 
máme jistotu,že se nevrátí. A pokud máme dojem,že se dva 
neúspěšný dny nadmíru podobají,tak to je možné,ale ta originalita 
tu stále je. Navíc chybami se člověk učí ,a tak tu je ještě menší 
pravděpodobnost dvou "stejných dnů",které bychom raději
úplně 
vyškrtli z minulosti...
  Jak žijí lidé,kteří mají jen chvilku života? Mám na mysli 
jedince s jakoukoli závažnou nemocí,ty kteří mají maličko naděje 
(- nepatrně,ale stále tam je -) na dožití například začatého 
roku. Či desetiletí. Neznám osobně takového člověka,ale mam 
dojem,že žije jinak než velká většina ostatních "znuděných"
lidí. 
Myslím si,že má větší radost z každého nového dne,nestěžuje 
si,když je venku ošklivo,když vypnou elektřinu a tak dále
  A proč takto reaguje zpravidla jen člověk,který nemá moc času-
pokud to mohu formulovat tímto způsobem. Připadá mi to jako velká 
pošetilost. Anebo to lze nazvat i velkou chybou. Nač zoufat nad 
tím,že dnes venku není zrovna moc krásně? Že je třeba zataženo a 
pršivo?? Déšť je tak krásný,smívá špínu z ulic a uvěříme-li 
tomu,tak má i poslání smívat tutéž nečistotu z lidí. A pokud máme 
mizernou náladu ze špatného počasí,tak i u tohoto je moře 
odůvodnění otázky:"Proč je dnes,tak ošklivo?" A jeden z nich
může 
být třeba,že potom budeme mít nesmírnou radost,když bude opět 
krásně. K životu bohužel patří i možná negativa. Je na jedinci 
jak se s nimi popere. Je žádané radovat se z každého nového dne a 
žít,tak jako by měl být poslední. To je jen prevence,abychom 
později nelitovali a to ničeho co jsme v životě udělali. Jak se 
zpívá v jedné písničce:"Co bolí to přebolí" A nám nezbývá
nic 
jiného než tomu věřit či alespoň doufat,že to tak je! Navíc 
NADĚJE UMÍRÁ POSLEDNÍ!