Přiznání smutného klauna

Manéž se stala mým domovem,

bavím lidi,

smějou se, smějou,

když pobíhám s červenou bambulí na nose.

Život byl pro mně zahradou radosti,

poblázněn láskou

trhal jsem růže

jen pro tebe, jen pro tebe,která stala ses mi vzorem podlosti.

Probouzíš se vedle jiného muže -

pláču.

Nechalas dopis

snad abych se cítil ještě hůře.

Pocit jako novorozeně -

nevím nic.

Touha ti sbalila kufry a jsi pryč

i se vzpomínkou milování na seně.

Láska vyklidila místo krutosti,

nutkání zabít,

pomalu do těla ponořit nůž -

vidím tvé oči plné smrtelné úzkosti.

Už nepoznávám sebe -

v zrcadle stejná tvář,

ale duše bydlí o kus dál

a tak už nejsem ve svém těle.

Jako rozlité víno

válí se a zemi krev,

nejtemnější ze všech řek

valí se proudem a mně je to líto.

Usínám vedle tebe na koberci.

Světlo mi svítí do očí.Nezhasneš?!