Plavecké závody

Plavecké závody

Naše maminka byla vždycky velmi aktivní, energický člověk. Její energetický potenciál vysoce převyšoval aktivitu všech členů naší rodiny a to nás doma nebylo zrovna málo. Někdy vyprávěla, že nás mělo být mnohem více a my si vždy zhluboka oddechli, že se naše rozrůstající rodina zastavila na 5ti členech. Svoje velké ambice vkládala především do výchovy dětí. Každý jsme museli od ranného dětství, sotva jsme začali stabilně chodit, provozovat sport.

Například starší bratr Gusta měl vrozenou vadu – šelest na srdci. Maminka rozhodla, že nejlepším lékem je pohyb a to pohyb běhavý, proto nebohého bratra přihlásila do oddílu orientačního běhu. To se zprvu jevilo jako správná volba, protože Gusta běhal celkem rychle a měl výdrž. Potíž nastala ve chvíli, když povyrostl a z tratí zmizely červené fáborky. Do rukou dostal buzolu a mapu. Myslím, že přežil především díky své pevné vůli, kterou v nás maminka odmalička pěstovala.

Při závodech dobíhal většinou až k večeři. Občas se stávalo, že se zastavil v nějaké vsi u dveří dobrých lidí a ptal se na cestu. Ti mu sice poradili, ale protože jim bratr připadal jako ztracené káče, neprozřetelně informovali místní policii, že se ztratilo dítě. Dopadalo to tak, že vysíleného Gustu honil po lesích stopovací pes s policisty v zádech. Bratr v domnění, že za ním běží z mylného důvodu, že něco provedl, kličkoval a schovával se. Nejednou našel útočiště pod sklaním převisem či v jeskyni, kam ho zatáhl lesní bezdomovec. S bezdomovci si celkem rozuměl, hůře si s nimi rozuměla maminka, když je přiváděl domů, aby se jim revanžoval za pomoc při závodech. Stávalo se i to, že se lidé Gusty zželeli  a nabízeli mu jídlo či dokonce nocleh, že mu druhý den rodiče najdou. Na to ovšem nikdy nepřistoupil.

Pamatuji si, jak jednou při závodech organizátoři neprozřetelně sbalili cílovou bránu příliš brzo a odešli k ohni opékat s ostatními účastníky buřty při večerním táboráku. Když pak bratr probíhal cílem, nepoznal ho a chtěl běžet dále. Naštěstí si všiml hloučku lidí kolem ohně a napadlo ho, zeptat se na cestu.

Oproti tomu všemu naše maminka byla klidná, vedla jí k tomu neomylná víra, že její dítě si vždy poradí a umí se o sebe postarat. Ovšem své zklamání nad konečnými výsledky dovedla dát vždy dostatečně najevo.  

Přece jen však jednoho dne svitla pro Gustu naděje. V našem městě se objevily plakáty s výzvou veřejnosti, že se v místním plaveckém bazénu konají závody přístupné všem. Něco jako nábor nových nadějí. Maminka zavětřila novou příležitost pro svého prvorozeného syna a ihned ho přihlásila.

Nadešel osudný den. Potíže nastaly hned při vstupu do prostoru bazénu, neboť bratr měl po domácku spíchnuté trenky místo plavek. Pořadatelé stále mleli něco o hygieně a hbitě gestikulovali rukama. V tom přispěchala maminka s koupací čepicí po tatínkovi, která Gustovi mírně plandala a pořadatelé se slitovali.

Tribuny byly nacpané veřejností, především pak rodinnými příslušníky závodníků. Nutno podotknout, že nejhůře se chovali právě diváci a to hlavně maminky a babičky, které se jedna přes druhou nakláněly dolů a hlasitě vykřikovaly na závodníky potupná slova typu:

„Uprav si koupací čepici!“

„Vezmi si před závodem svačinu, ať nemáš hlad!“

„Nezapomeň se před startem dojít vyčůrat!“

A podobně.

V jedné nestřežené chvíli dokonce jedna energická maminka vypadla z ochozu a museli ji odnést na ošetřovnu. Naše to naštěstí nebyla. Ta využila situace a vedrala se na její místo.

Už to vypadalo, že závody ani nezačnou, protože podlaha kolem bazénu byla plná popadaných svačin, kabelek, apod. Některé spadly i do vody. Gusta se ve skrytu duše radoval.

Radost však netrvala dlouho.

Čas, který měli závodníci na rozcvičení, bratr věnoval běhu kolem bazénu. Běhat, to on uměl. Však pořadatelé neměli pro něj pochopení a snažili se ho zastavit. Dobře trénovaný Gusta, který pro změnu nechápal zase jejich počínání, jim vytrvale unikal. Vzhledem k mokrému povrchu došlo v řadách pořadatelů k drobným úrazům a ošetřovna měla nebývale práce.

Gusta se k jejich úlevě zastavil až ve chvíli, když halou zahřměl matčin hlas:

„Gusto na start!“

Postavili ho na blok, byl zmaten, když zjistil, že se do vody nemůže rozběhnout, jak byl zvyklý. Tenkrát mi došlo, že byť to byly závody pro veřejnost, bratr byl asi jediný zástupce veřejnosti. Mezi ostatními namakanými chlapci z plaveckých oddílů vypadal jak vyběhané nedochůdče.

Výstřel startovní pistole ho vylekal. Jak sebou trhl, uklouzla mu noha po mokrém povrchu bloku a spadl do vody. Ostatní zkušení závodníci byli už v půlce bazénu než se Gusta vynořil, prskaje vodu z úst a nosu. Ve zmatení udělal jedno tempo opačným směrem a narazil na stěnu bazénu.

Hala hučela napětím. Maminčin silný hlas, jenž převyšoval všechny ostatní Gusta nevnímal. Mohutnými tempy stylu „prsa“ se ubíral kupředu. Cestou potkával soupeře vracející se zpět. Nemohl pochopit, co to plavou za divná „prsa“ a že jsou tolik rychlejší. Zatímco se bratr potýkal s divokým přírodním živlem, pořadatelé se rozhodovali, zda nemají odstartovat další závodníky, aby se nezdržovali závody, které už tak měli značný časový skluz. Nakonec ale přeci jen trpně počkali na Gustu, neboť dospěli k závěru, že by se ostatním pletl a kdo ví, jak by to dopadlo.

Až mnohem později bratr rozluštil záhadu „podivných prsou“, závodníci plavali „kraula“. A tak nebohý Gusta zůstal u orientačního běhu.