Není to zlý, jen svět se zase vrátil...

Sedím sám a svět na mě buší,

marně ho zaháním plamenem svíčky,

seš někde daleko a já jenom tuším,

že máš ten svůj za zavřenými víčky.

Sedím sám a svět na mě křičí,

že není zlej a já mu nevěřím,

to říká vždycky, když mě ničí,

já se mu stejně nikdy nesvěřím.

Sedím sám a svět se na mě dívá,

ať táhne k čertu, já se neprosím,

říkám si jenom, co mi ještě zbývá,

vo co se tady ještě pokusím.

Sedím sám a svět se trochu bojí,

že znovu přijdeš a on ztratí moc,

a já o to zatím hrozně stojím,

Není to zlý, jen svět se zase vrátil,

a já už na něj skoro zapomněl,

vystih tu chvíli, na kterou jsem tě ztratil,

aby se mrcha zase připomněl.

Trochu si hrajem, však není vůbec jistý,

jestli má vlastně smysl pro fair play,

mám totiž dojem, že cinknutý má listy,

Když míchá karty, tak se jenom směje,

jako že ví, co bude dál,

že asi nevěděl jsem, co se zrovna děje,

když jsem tu jeho výzvu vzal.

Co jsem moh dělat, vždyť vybírat moc nešlo,

mě nezbylo než vzít karty a hrát,

Zase tu nejsi a tak svět zuby cení,

on dobře ví, kdy trumfy na stůl dát,

ty ale přijdeš a pak se všechno změní,

nás nemůže tak snadno obehrát.

Když hraješ se mnou, tak svět se jenom diví,

umíme vyhrát a on to dobře ví,

v tramvaji, na ulici na nás občas civí,

a my se smějem, protože víme svý.