Zpověď

Možná jednou všechno pochopíš,

vezmeš mě do náruče a sladce políbíš.

Nebolí kopance, facky a škrábance,

bolí duše, moje nitro, moje všechno.

Snad vyléčí mě Tvoje láska,

snad nedopadne jak ta sázka.

Ztráta člověka, bolest a pocit zrady,

to vše Ti chci říct, nevím si rady.

Jak zmačkaný list papíru,

připadám si po ránu.

Špinavá, zbitá a strašně zbytečná,

možná lepší by byla zastávka jménem konečná.

Však moje naděje stále žije

jsem jen člověk co miluje.

je to moc anebo málo?
A tak svoje oči upírám, k Tobě, zlato!