Polštářová válka

...Než jsem se stačila vzpamatoovat,držel mě pevně,až jsem se skoro nemohla hnout. "vyhrál jsem!" Dolehlo ke mně jeho smyslné zašeptání "Ještě ne"namítala jsem ,neboť jsem se nemínila vzdát tak snadno i když bylo evdentní,že nemám nejmenší šanci.Umlčel mě však svým polibkem.Bylo to ale jiný než vždycky(Vždycky rozuměj těch 22 dní co jsme spolu "chodili") Něco ve mně se najednou rozpínalo jako vesmír při velkém třesku.Cítila jsem ,že musí něco přijít, že s musí něco stát.

   Když konečně zvedl hlavu, trochu jsem zalapala po dechu a povídám: "Tak jo, vzdávam se, vyhráls" Povolil mi ruce, nejspíš budu mít modřiny z toho jak mě držel. "Musel jsi mě držet tak pevně?" "Promiň, dneska jsem to něják neodhadl." Slezl ze  mě, natáhl se vedele a koukal zamyšleně do stropu. Naklonila jse se k němu a dala mu pusu. "Varuju tě," řekl  "dneska dej ode mne ruce pryč, nebo za sebe neručim." Usmál se. Pak rychle vstal a chvilku nervózně přecházel po pokoji. Seděla jsem na posteli a celkem pobaveně sledovala jak zamířil k oknu. Otevřel ho. "Takhle,...takhle to bude lepší" řekl. "Hmm" Souhlasila jsem. Trochu kyslíku to chtělo, třeba přijdeme na jiný myšlenky.

   "Copak?" Tázavě se na mě podíval a přišel blíž. "Nic,já jen..." "Poslouchám!" řekl "miluju tě." řekla jsem nakonec. Políbil mě a položil na postel. "Já tebe taky..." Líbal mě a hladil snad skoro všude. Byl tak něžný a roztomilý, tak ... Ruce se mu krásně třásly, když sundaval zbytky oblečení z mého těla. Jeho oči byly plné čehosi, co jsem ještě neviděla. "Není to moc rychlý?" Zeptal se "Trošku" pracně jsem ze sebe dostala alespoň jedno srozumitelné slovo. Mezi svými nesčetnými doteky se co chvíli ujišťoval,jestli se mi to líbí a jestli chci pokračovat. Byl tak kouzelnej a já mu prostě nedokázala říct ne a ani jsem nechtěla.Věděl jsem, že jednou to stejně přijde, tak proč ne teď?!...

   ..."Zlobíš se?" zeptal se "Ne" řekla jsem s úsměvem "Lituješ toho?" Byla jeho další otázka. Jen jsem zavrtěla hlavou a políbila ho, aby neměl už tak hloupý dotazy. Pohladil mě po tváři, políbil na čelo a krásně,tak jak to umí jen on,se na mě usmál. "Kolik je hodin? Musím být v sedm doma" Napadlo mě. Sáhl na stůl pro hodinky. "Půl sedmý, já tě odvezu, chceš?" "Díky" řekla jsem a rychle se začala připravovat k odchodu...

   ...Zastavili jsme za rohem. Když jsme vylezli z auta, ještě mě chytil za ruku "Počkej" Otočila jsem se k němu. Políbil mě-krásně a dlouze. "Miluju tě" řekl ještě a já už jsem se musela odhodlat k odchodu. Jednak proto,aby naši neměli moc řečí  jednak proto, že kdybych tam s ním zůstala jen o vteřinku déle už bych se s ním nedokázala rozloučit.