Křest ohněm

Každé ráno, když myslím na to, na co bych neměl, mě bolí hlava a hoří tváře.

Každou noc, než upadnu do bezvědomí myslím na Tebe a na vše dobré, co mě potkalo.

Celý den čekám, že se ozveš, a snad už ani nedoufám, jen si nedokážu vypnout telefon, to abych tu byl, kdybys mě potřebovala.

Píšu Ti zprávy, které mažu, dopisy, které neodesílám, držím u ucha sluchátko, které váží 50 kilo.

Někdy nevědomky vytočím Tvoje telefonní číslo, ale nevím o tom, to potom doufám, že si to uvědomím dřív, než začne zvonit…

Občas se mi stane, že když někam jdu, po čase zjistím, že jdu za Tebou.

Chci Tě vidět, ale nevím, jak Ti to říct, nevím, jestli můžu.

Věřím, že jsme měli ve všem pravdu a naše sliby nebyly liché, jenom doufám, že se nebudem bát si o tom včas říct.

Nejhorší na tom je, že to může být dnes, zítra… a my se budem bát, že za to může něco jiného.

Bojím se, že si budem dávat pozor na vyjadřování svých citů a nebudem vědět, co si o nich máme myslet.

Toužím po polibku, po žáru, který mě spálí.

Každý den o Tebe mám strach, a tak se modlím, aby se Ti nic zlého nestalo.