Smrt

Je strašně rychlá. Podobá se žluté skvrně, rozdrážděnému řevu vytočeného motoru a oblaku prachu a hlíny na horizontu. Žádný zvuk, žádná představa, nikdy nic člověka nepřipraví na ten pohled, když se k horizontu přiblíží a zjistí, že představy typu "to snad ne" "snad to nebyl on...." "on přece nemůže bourat..." jsou bezpředmětný a hloupý. Svodidla se líně plazí po asfaltu a pět zohýbaných železných sloupků se přiopile uklání jak mniši před oltářem. 5 sloupků a 3 vzrostlý keře.... 1,2,3....4, chvilku trvá než jsme ho našli...5,6,7.... tel. 155 .... 8,9,10,11 klečím u jeho hlavy, prsty na tepně a dívám se jak dýchá.... 12,13, 14... ať už je tady ta záchranka.....15,16 ... vůbec nevím co dělat, nevím jestli mám sahat na to oblečení, jestli bych neměla zjistit, zda nemá proražený plíce.... koukám jestli se někde neukazujou kaluže krve a klečím u jeho hlavy. Nic víc... nic míň.  17,18,19,20... až později mi dojde že ta záchranka byla ukrutně rychlá.... ještě aby ne, když měli stanoviště sotva pár kilometrů od místa nehody. Zastavuje i policejní vůz, který náhodou jel kolem...Potom hasiči, nehodovka... Všechno už se děje tak nějak mimo mě, nezávisle na tom jestli jsem schopná to ovlivnit nebo ne. Jediný co vím je, že se musím furt hejbat, že potřebuju bejt potřebná, mluvit organizovat, kecat jim do práce, kterou umějí dělat mnohonásobně líp jak já. Vědí to. Dívám se do očí tomu hasiči a vidím v něm veškerou tu tolerantnost a shovívavost nad mým chaoticky organizovaným pohybem. A taky smutek nad pohledem na který si nelze zvyknout.....