Zrození definitivní

Zrozen? ... To úřad bral mi lampu s náhlostí poezie A já? Luskaje s veverkama nezbytnosti se prokousával od pramene k ústí a zase zpět; neviděn a vždy něčeho neznaje A´t již kořeny mi unikaly do rakve hlíny nebo košatící se strom ňader plný ... těch jež teprve rostly Těch jimž podáváme ruce na znamení že všechno to ještě roztaje před námi jako tajemství Kozlíkových ran pro velké K(á) rvané z útrob vyčpělých vášní Připomínal jsem tím: smyslnost okamžiku vzteklé psy hvězdy o nichž psal Kant úsměvy pana Nikoho A to co zbyde po tom vyvanutí prozkoumáno budiž božskou trojicí Odpověď nechává na sebe čekat a zrak a sluch a hmat mi dává vale Vale mezi dnem a nocí ve kterých sněhy netají A má řeka dere vzlyky z krve co ztrácím v pocitech zatracení Celý život mám na hledání Kopřivkou nepozornosti z minulosti stvořím budoucnost a tu propast budu se snažit překlenout parabolou s hašišovým vědomím že i více života je na ten dar málo Teď cítím v uších zvuk střelby a spatřím-li obraz Marata v ránu bez souvislostí jež dere se sadem růží po cestě vyšlapané ... pak ... Žiji? Snad musí zase někdo položit trnovou korunu na rakev poezie aby umírala znovu a zvedala se z popela jako láska se svou pomíjivostí dravců šedé zimy Teplo těch jež mi nedali než rozplynutí jsem rušil jak sytý vlk však krutý podle vzoru člověk Ale teprve tehdy jsem se odvážil pokleknout a konečně Zrozen v letech panny; tyranu který z vědomí chuchvalce krve kašlal v právu bylo mi dáno abys vykvetla mezi drobky chleba S nenuceností leknínů Tiše začínám ztrácet nit a utopím se snad kouzlem přespříliš přítomné mlhy ranní ...

---