Slavnosti

Dny líně plynuly ve stále stejném stereotypu stále častějších záchvatů. Začínal nový rok a byl čas na slavnosti Opet. Po četných obětinách v Karnackém chrámu se průvod se třemi bárkami- boha Amona, jeho manželky Mut a syna Chonsa, vydal alejí sfing do Luxorského chrámu. Achnaton kráčel za posvátnou bárkou boha Amona a s námahou dýchal horký vzduch prosycený kadidlem. Občas se vystrašeně otočil a očima hledal Nefertitti, jako záchranný bod. Průvod za sebou zanechával rozsáhlý komplex Karnaku, tuny kamení nahromaděného na jedno místo a s nezměrnou láskou opracovaného do dokonalých tvarů, jež jen upevňují majestátnost Amona a samotného Amonova kultu. Mezi mohutným sloupovím se pomalu ztrácely chrámové tanečnice, spoře oděné do luxusních látek. Vedro bylo téměř nesnesitelné, chůze pomalá a těžká. Ve vzduchu se začaly mísit parfémy, kadidlo, smrad z krve a páleného masa společně s potem, prachem a zápachem moči. Praménky potu stékaly po Achnatonově ohavné tváři. Pár se jich zastavilo nad horním rtem a shluklo v jednu obrovskou kapku, která spadla na královu hruď a dále pokračovala klikatou cestičkou až zapadla kamsi za lem sváteční suknice. Achnatonovo srdce silně bušilo. Byl si jist, že jeho údery musí slyšet nejenom lidé v jeho bezprostřední blízkosti, ale i ti, kteří byli na konci průvodu. V jedné chvíli se mu prolomily koleny a král málem klesnul na zem. V poslední chvíli ho zachytila ruka bystrého kněze. Lid si všímal faraónovy slabosti a tušil, že bude nejenom slabý po fyzické stránce. Konečně se začaly vynořovat zdi Luxorského chrámu. Průvod prošel hlavními branami, přes sloupovou síň až se dostal ke svatyni, do které byly sošky uloženy. Začínalo nemalé veselí, víno a pivo teklo proudem, lide mohli jíst co chtěli a kolik chtěli. Blížil se večer a poslední sluneční paprsky něžně pohladily tvář Achnatona.