Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Sedím na pohovce a přepínám z jednoho programu na druhý. Kolem sebe bordel jak v tanku, na tváři obrovské kutálející slzy. V hlavě se mi honí jen jedna jediná věc…Proč to Adam udělal? Vždyť to bylo mezi námi tak hezký…A on se vyspí s první sukní, co se mu nabídne. Z myšlenek mě vyrve známy zvuk motorky. Mrknu z okna, abych se ujistila, že se mi to nezdá a,bohužel, opravdu před naším baráčkem stojí starší model Hondy v červené barvě. Když se ozve zvonek, chvíli přemýšlím, mám-li jít otevřít. Hrdost mi to nedovolí a tak zůstanu stát u okna. V hloubi duše doufám, že si mě Adam všimne, aby věděl, že jsem doma, ale že s ním nechci mluvit. Opravdu si mě všimne a naše oči se setkají. Pak odejde zpátky k motorce a vytáhne cosi z malé kapsičky,která je přidělána k sedadlu motorky. Vypadá to jako obálka a Adam ji háže do schránky. Pak se ještě jednou na mě podívá, nasadí helmu, nasedne na motorku a odjede. Vrátím se zpět k televizi,ale moc dlouho mi to nevydrží. Hodím na sebe bundu a už frčím ke schránce na dopisy. Vytáhnu z ní bílou obálku, na které je celkem úhledně napsáno ,,Karolína“ a opatrně ji otevřu. Začínám číst obsah listu,který v ní najdu. Stojí v něm: ,,Navzdory tomu, co se stalo, jsi pro mě nejdůležitější člověk, kterého mám. Promiň lásko, miluju Tě a vždycky budu“..a podpis. Najednou slyším sirény a po hlavní cestě se žene sanitka. Kolem jde paní Bartáková, jedna z těch ,,dam“, kterým nic neujde. ,,Paní Bartáková, nevíte, co se to stalo?Slyšela jsem sanitku…“ ,,Je to hrozný, na křižovatce se stala nehoda. Řidič náklaďáku nedal přednost a srazil nějakého kluka na motorce. Prý byl na místě mrtvý. Ale tím si, Karolínko, nelam tu svoji krásnou hlavičku, hm?“
Papír mi vyklouzl z ruky a pomalu padal na trávu, až ho zachytily stébla zeleně.
Písmák