Život panenky

se musí umět obětovat! To zní dobře, že? Mám to dokonce napsané i na papíru nad postelí. To mi tam napsala mamka. Nejprve jsem to nechápala. Jak se mám obětovat? A hlavně, proč? I tak jsem vždycky vynikala. Ale teď už to vím. Předtím jsem byla nic! Měla jsem ztuhlé nohy a mávala jsem sebou jak s koštětem. Byla jsem zkrátka nemožná. Taky jak jinak, vždyť jsem měla trénink jen čtyřikrát týdně! Tsss, to je úplně o ničem. Než se člověk roztančí, už je konec a pak to tak vypadá. Ne, že bych za to mohla. Ale když má člověk trénovat s takovými dřevy, jako je třeba Dominika nebo Nikola. Vážně, zrovna tyhle dvě jsou absolutně neohebné a Nikola má navíc strašný zadek. Mamča říkala, že ty dvě by se hodily spíš do cirkusu nebo do zoo – zvláštní živočišný druh. Vždyť ty dvě neumí pořádně ani chodit, natož tančit! Divím se, že je madame ještě nevyhodila. Ale ono je to vlastně jedno. Teď totiž vstávám v pět hodin ráno a od šesti do půl osmé mám taneční hodiny s těmi nejlepšími. Ani se moc nedivím. Prostě si všimli mého talentu a tak se mi teď budou víc věnovat. Někdo musí být nejlepší a je dobře, že jsem to já!

Dolů… Víc vytoč pravou špičku do boku! … ták, a nahoru… Jak vedeš ty ruce? … pomalu, ladně… A pravá, levá, úkrok, úkrok… A ruce, nesmíme zapomínat na ruce! A ladně prosím, nejsme dřevorubci, máme jemné ruce, tak to ukažme! To je klasická lekce madame Elis. Přeskakuji z jedné nohy na druhou a snažím se dělat přesně to, co madame žádá. Nejsem tady sama. Dalších devatenáct holek tu se mnou poskakuje za rytmu klavíru. Pirueta, pirueta, skok… propnout nohy až zbělá kotník… výpon…. Je to stále dokola to samé. Ale mám tu nejlepší taneční mistrovou – madame Elis byla primabalerína na jedné z předních tanečních scén. Myslím, že nejsem sama, kdo ji tady obdivuje.

se nemůže válet na gauči, cpát se řízkem a sledovat fotbal, tak tady u nás nemá co dělat, protože tady není pro takové malichernosti místo. Načež mu dala kufry na chodbu a přivolala mu výtah. Během té své hloupé hádky mi taťka stihl rozbít zrcadlo, kvůli čemuž jsem byla opravdu dost smutná. No, on si zřejmě myslel, že jsem smutná kvůli němu a kvůli tomu, že odchází. Hned se začal omlouvat, že on to tak nemyslel a že pokud jsem opravdu tak dobrá, tak mému štěstí samozřejmě bránit nebude. A bylo po hádce. Mamka je na mě vážně moc pyšná. Ona taky byla baletka, ale ani v nejmenším nebyla tak dobrá, jako já. Možná proto mě tolik podporuje – ví, co potřebuji a dohlíží, abych to měla. Jednou jsem zaslechla, jak říká madame Elis, že já budu nejlepší. A já vím, že budu. Všichni to vědí…

Ve škole mám kvůli baletu individuální učební plán, protože často jezdím na soustředění a pak… škola je nuda. Koho zajímá nějaká přiblblá aritmetika, nebo třeba chemie? To jsou absolutně zbytečné věci! Myslím, že by stačila tak angličtina, francouzština, ruština, možná hudební výchova a trochu čeština… Ale nepřeháněla bych to. Snad pouze ty jazyky. Ty asi budu jednou potřebovat. Přece nezůstanu navěky v republice! Taková Paříž nebo Moskva! To jsou skutečné taneční scény! Nějaký Horní Dolní Zapadákov mě vážně nemůže oslnit. A co se školy týče, nejenže se tam učíme samé hlouposti, ale navíc ještě trávit celý den s takovými slepicemi. Mínily se zbláznit blahem, když jsem jim jednou přivezla ukázat baletní špičky. Prý: “A ty se na tom jako fakt udržíš, jo? No já jsem chtěla být také tou baletkou, ale ona je to asi pěkná makačka, co? To by mě teda nebavilo. A držíš diety, že? Jsi hubená, jak lunt. … ” Kvok kvok kvok kvok kvok… Slepice. O čem se s nimi má člověk bavit? O tom, že Mirek dal Boženě večer u benzínky pusu a pak ji vezl na motorce domů? To je o ničem.

a zavtipkujeme si, pak společně dřeme abychom byly nejlepší. Samozřejmě každá za sebe. Jen jedna z nich je má opravdová kamarádka. Anika, vlastně Anna, se věnuje baletu teprve od sedmi let, což je dost pozdě – já začínala už ve čtyřech. Možná proto se s ní kamarádím – jí i mně je totiž jasné, že jsem lepší. Občas ji učím nějaké pózy. Je vážně hodně zvědavá a snaží se. Mám ji ráda, jako by byla má sestra. Někdy jdeme společně do kina, ale ne moc často, protože trénink je od čtyř do šesti, pak ještě musím tak hodinku pilovat svůj taneční projev doma a až skončím, musím se připravit do té přihlouplé školy.

A ráno vstávám v pět nebo v šest, podle toho, zda mám či nemám trénink. Je to těžké, mít kamarády, když chci být nejlepší. Ale už společně plánujeme, jak si uděláme výlet do Paříže a každý večer budeme chodit na balet. Mamce už jsem o tom řekla, teď už jen přesně určit datum, ať mi může koupit letenku. Anika není moc bohatá, ale to nevadí – jednou se do té Paříže podíváme. Jsem si tím jistá, stejně tak, jak jsem si jistá, že jednou vstoupím do tanečního nebe.

a než jí stihnu odpovědět, už je v dalším pokoji. Ale stejně by mou odpovědí nebyla moc potěšená. Jak může mít člověk dobré ráno, když je už dva měsíce zavřený v téhle malé místnůstce a nesmí vůbec nic? Vlastně ano, smí. Smí spát, jíst, dívat se na televizi, číst si, poslouchat hudbu… Smí zvracet a zapisovat si to. To vlastně musí. Stejně, jako si musí zapisovat, kolikrát byl na záchodě, kolik toho vypil… Každý na to má speciální tabulku se jménem, která visí společně se zdravotní kartou na posteli. S tím zvracením to byla zábava, ale je mi jasné, že to vůbec není dobré a neznamená to nic dobrého pro mé zdraví.

a hned mě vezli na operační sál, protože jsem měla nádor na ledvině a prý už byl dost veliký. Jak paraziti se mi zavrtali do břicha. Když jsem se probudila, zjistila jsem, že ze mě trčí miliony hadiček. Vypadalo to skoro jako by se ty hadičky snažili odvést všechen můj život ze mě pryč. Za hlavou se na tmavé obrazovce klikatily barevné čáry. Udělalo se mi špatně, bolelo mě celé tělo. Sestry přicházely a odcházely, mluvily na mě, ale já jsem je nechtěla slyšet. Mamka se tam mihla jen krátce. Muselo to pro ni být těžké. Ale je dobře, že tady nebyla, nechtěla jsem mluvit s nikým, s doktorem, se sestrami, s rodiči… Nechtěla jsem mluvit ani sama se sebou, se svým tělem, které mě tak podle zradilo.

To se přece nedělá! Můj sen byl na dosah ruky, zrovna jsme nacvičovaly krátké baletní sekvence na konkurz, ze kterého se měly vybírat dívky pro divadelní baletní soubor… Proč mi to jen moje tělo udělalo? Myslela jsem, že jsme přátelé, že já znám je a ono zná mě. Nikdy bych nevěřila, že něco tak důvěrně blízkého mě zradí. A tak jsem první týden jen tak ležela a dívala se na strop. Ze začátku jsem plakala vzteky, ale pak jsem rezignovala. Téměř po čtrnácti dnech mého pobytu tady, v nemocnici, přišli rodiče. Mamka strašně brečela a stále říkala, jaká je to škoda a že až se uzdravím, musím všechno dohnat a všem jim ještě ukážu. Taťka jí nenápadně naznačoval, že to v této situaci není zrovna nejlepší téma k hovoru, ale mamka ho okřikla, že ona jediná tady ví, co já potřebuji. Bylo mi jich obou líto. Mamka pořád brečela a taťka se pokoušel o povzbudivý úsměv. Pak mi dali tašku s discmanem, nějaká CD, taneční špičky, ať prý na ně nezapomenu, krásné noční košile mé oblíbené značky, skořicově hnědý šátek a bavlněný klobouček na hlavu. Myslela jsem, že poslední dvě věci jsou hlouposti, ale teď je mi jasné, na co je mám.

a tak bych jim měla věřit. Stejně mi nic jiného nezbývá. Je ale pravda, že když jsem přišla o své nádherné medově hnědé dlouhé vlasy, byla jsem dost smutná. Pak mi však Anika řekla, že mám štěstí, že jsem klidně mohla přijít o víc. Asi má pravdu. Přesto mi to trochu vadí. Člověk se snaží vypadat dobře, být nejlepší… A pak si přijde nějaký hloupý nádor a všechno to zkazí.

Anika mě navštěvuje každý týden, jednou tady s ní byla i madame Elis. Přišla mě pozdravovat od děvčat a vyřídit, že mi všichni drží palce a čekají na mě. Když viděla baletní piškoty přehozené přes pelest postele, jen se usmála a řekla, že na mě bude čekat. Poté mi předala čokoládu a takovou malinkou knížku s citáty. Čokoládu jsem později darovala Anice, já to jíst nesmím. Ani kvůli zdraví, ani kvůli linii. Nechala jsem si jen knížku. Našla jsem si v ní jeden citát od Tolstého: “Všechno skončí dobře pro toho, kdo umí čekat.” A tak čekám…

Už jsem zase zpět. Zdravá a plná energie se vracím do života. Po roce stráveném ve sterilním prostředí nemocničního oddělení se můžu vrátit. Zpět do svého světa, svého pokoje, své školy… No, tam vlastně ani moc nespěchám. Doktor říkal, že se mám ještě šetřit, tak se zatím budu chodit jenom občas dívat na lekce madame Elis. No, možná si občas zkusím pár otoček… Břicho už mě vůbec nebolí. A taky bych si teď mohla s Anikou zajet do té Paříže. Vlastně, jinak. Jedeme s Anikou do Paříže! Ještě tak měsíc si odpočinu a pak letíme. Už máme i letenky a pomalu si balíme. Mamka s taťkem se teď nějak méně hádají. Ještě si chvilku odpočnu a pak se vrátím a dobudu baletní scénu.

Už brzo… Určitě už brzo bude konec. Všechno se ponoří do tmy a nakonec se to rozplyne. Už brzo a jenom pro mě. Říká se, že dobří holubi se vracejí. V tom případě já jsem ten nejlepší. Alespoň v něčem jsem nejlepší. Mám pocit, jako by mě už nic v životě nečekalo. A mám ještě horší pocit – totiž že mě už v životě opravdu nic nečeká. Ono vlastně… V jakém životě? Možná by mohlo být všechno jinak, kdybych nechtěla být nejchytřejší a rozhodovat, co je a co není pro mě důležité a dobré.

Ale i přesto jsem ráda. Viděla jsem Paříž. Sacre-Coeur se v soumraku bělala nad městem a já a Anika jsme to sledovaly z Eiffelovy věže. Navštívily jsme pařížskou Operu, bohužel Fantoma jsme nepotkaly. U Seiny jsme prohlížely mosty, paláce a obchody, a na Champs Elysées jsme si daly kávu. Ani tajemný úsměv Mony Lisy nám neunikl a kino v Centre Pompidou jsme vzaly útokem. Paříž nás tak oslnila, že jsme na balet málem zapomněly. Na to, že jsme tam byly dva týdny, jsme viděly pouze čtyři představení. Ale to nevadí. Viděla jsem Paříž a to mi stačí.

Po návratu domů jsem hned chtěla začít tančit. Ovšem již při čtvrté, tréninku jsem zkolabovala a odvezli mě zpět do nemocnice. Přesto, že jsem byla stále pod lékařským dohledem a pravidelně jsem chodila na kontroly, příliš jsem namáhala své tělo. Svou hloupostí jsem je oslabila místo abych počkala, až bude všechno v pořádku. Má nemoc se mi vrátila a zakousla se do mne. Doslova a do písmene se mi zahryzla až do morku kostí. Teď tady sedím

jsem si v životě přála a co všechno se mi nesplnilo. Snad bych si mohla vzít papír a napsat, co všechno se mi v životě splnilo. Ale co to vlastně je? Navštívit Paříž? Snad, ale to je jen jedno. Je mi patnáct a myslím, že jen jedno splněné přání na mém papíře působí strašidelně. Jako bych celý život spala. Balet? Ale to není splněné přání – to byl jen podmět k tomu, nějaká přání si vytvořit. Být primabalerínou. To už nebudu. A co dál… Když jsem od čtyř let nedělala nic jiného než tanec, úplně jsem zapomněla na ostatní stránky žití. Říkala jsem si, že mám čas. Ale teď vidím, že už žádný čas nemám. Nemám čas, nemám kamarády… Mám jen rodiče, babičku s dědem, Aniku a madame Elis. Ti ostatní jsou známí. Mrzí mě, že jsem se s nimi nestihla seznámit víc. Připadám si sama. Tak málo lidí zůstalo kolem mě. Holky z baletu mi sice poslaly kytku růží, ale růže uvadly. Jsem vážně hodně osamocená – lidé se mi vyhýbají

a silněji. Na mé prsty dopadly slzy. “Nebreč, to je jen začátek.” Nevěděla jsem čeho, ale určitě něco začínalo. I pro mě. Má dlouhá cesta. Poslední. Cesta, na kterou jsem se tak dlouho připravovala. Naposledy jsem se podívala na rodiče. Proč pláčou? Mě už začíná být tak dobře? “Jen je mi trochu zima. Prosím, zakryj mě.” Deku jsem měla přitaženou pod bradou, na sobě jsem měla tři noční košile a na prsou mě ještě “hřála” kapsička s hadičkami vedoucími k mému srdci a já nevím, kam ještě. Za chvíli mi ji už vyndají. To už ji nebudu potřebovat. Pokoj se ztišil, jen rodiče se skláněli nade mnou a pohybovali rty. Co to říkají? Pootevřela jsem rty, ať se můžu nabrat do plic posledních pár doušků vzduchu. Přivřela jsem víčka a pokoj zalilo světlo. Bílé světlo, ze kterého mě volal neznámý sametově měkký a jemný hlas. “Budete mi chybět, mám vás ráda,” zašeptala jsem. Už jdu, počkej na mě. A odrazila jsem se nohama od země.

Po lesklých skleněných schodech jsem stoupala vzhůru a ze země jsem slyšela jen pláč. Proč všichni brečíte? Vždyť mě je krásně, já žiji dál. Jen mé bolavé tělo zůstalo v přítmí pokoje. Já jsem tady, na cestě. Bez baletních střevíčků a šatů. Jen v noční košili jdu po schodech a úplně nahoře, tam na vás počkám.