Hvězdy

 Na temném nebi hvězdy plují,tichounce,   

křehce, jak perly na závoji matky země.

Plují tou dálavou,

 v jejich záři se střípky nadějí zračí,

té záři hebké jak pírko ptačí,

té která věčnost značí.

Nadějí lidských, těch nejtajnějších,

těch tužeb niterných, těch žalů nezměrných,

o kterých všichni víme, leč nikdy nemluvíme,

strážkyně jsou …

Jen si tak zhlížejí z té strašné dálky,

lidé si je skládají na nitky pro korálky.

Jen pro tu dálku, pro tu záři očistnou,

svou duši jimi zaléváš,si rád že je opět máš,

šťasten, že té slasti znáš a tak se na svět krásně usmíváš.

Však jednou zemřeš a duše tvá zpět v hvězdy odletí,

daleko od všech, daleko od dětí.

Z nebes se dívá na modrou planetu,

tu krásku . . .

plnu spěchu zamčenou v korzetu,

v korzetu dějin co já vím . . . . .

I já se v korálek proměním.