Krt

Krt

Rytíř paží drtí

velkou díru krtí.

Krt se v díře vrtí,

smiřuje se s smrtí.

Krtí smrtí zhyne,

jeho strach tak kyne.

A jak ten čas plyne,

víla věnec vine.

Lesní víla hromu

vine věnec tomu,

kdo k jejímu stromu

vloží kámen z lomu.

kletbou byla dána do pout,

tvrdě skončil dávný soud.

Jen kámen může jí je zout,

jinak nemůže se z lesa hnout.

Kámen který září,

ten ke stromu patří,

ten se šťastnou tváří

víla jednou spatří

K víle jednou rytíř přišel.

Řek, že o prokletí slyšel,

že kámen by rád našel.

A pak za úsvitu vyšel.

Víla jemu poupě dala,

pod ochranu ho tak vzala.

Jen uběhla chvíle malá,

víla se už o něj bála.

Lom - toť obrů doupě.

Tehdy zachoval se hloupě

za kámen dal poupě

„moc výhodná“ koupě.

Kouzelné poupě on prodal

tak své štěstí promrhal.

Jen co do spánku se dal,

krt mu jeho kámen vzal.

Jak do země ryje,

neslyší jak vlk v dáli vyje.

Ještě chvíli rytíř žije

pak jeho krev hlína pije.

Čekala naň spoustu let.

Z poupěte je dávno květ.

Celou zemi pokryl led.

…A víla opustila svět.