Noc, která neměla skončit

Noc, která neměla skončit

Ať láska, která je plamenem

Není nikdy zničena vrženým kamenem.

To už není láska – to je víc..

     Obyčejná truchlivá noc. Oblaka se smutně vlekla po tiché obloze a vítr si s nimi pohrával jako s odrbanými křídly andělů. Svit měsíce zahalil tmavý stín bouřkového mraku - jeho svit byl pohlcen a uhašen. Ptáci utichly a ukryly se před počínajícím lomozem bouře. Ochladilo se - hodně. Tmavé stíny postávající na zapadlé zastávce se třásli zimou a z úst vypouštěly obláčky šedé páry. Osaměle postávající lampy pouličního osvětlení zhasly a křečovitě se kroutily ve světlech projíždějících vozů.

     A tam stála ona. Jako maják na širém moři dávala pozor, abych neudělal chybný krok a vábila mě k sobě jako mytická siréna. Neodolatelně a s nadsázkou.

     Je jako anděl, co ho svrhlo nebe, napadlo mě.

     Ale za co ?

     Čím blíže jsem byl, tím více jsem dokázal rozeznat z její tváře, i když se utápěla ve stínech baldachýnu jejích vlasů. Postávala na rohu obchodu, ruce založené a rozhodně vyčkávala. Jenže na koho ? Choulil jsem se v teple své bundy, ruce v kapsách, prošel jsem až k ní. Pohlédla na mě. Pozdravili jsme se. Poprvé se na mě usmála – snad i od srdce.

     Její rty mě nechaly pohlédnout na zuby, co se v lesku prskajících lamp jevily jako čerstvé perly. Oči tmavé a přesto laskavé se smály stejně jako její ústa.

     „Kam půjdeme ?“ zeptal jsem se. Pohlédla mi do očí – já zase jí.

     „To je jedno…“ odpověděla a vykročila směrem do centra města. Já jí následoval.

     Kráčeli jsme vedle sebe tiše, i přesto se však kolem nás cosi dělo. Stále jsem před sebou viděl její obličej a oči, rty – otočil jsem se na ní – a viděl jsem to samé. Překrásná andělská tvář jakoby vypadla z fresek prastarých uměleckých děl v křesťanských kostelech.

     Přeběhl mi mráz po zádech, ne ze zemi, ne ze strachu …

**

     Hospůdka „U kozlíka“ byla ponuře omšelá a pohupovala se v cigaretovém oparu. Seděli jsme naproti sobě a popíjeli. Dialog se měnil na monolog z obou stran – a my od sebe nemohly odtrhnout oči. Vzájemně jsme se v nich topily a usmívali se na sebe. Dlouhými prsty objímala dno sklenky a já nemotorně pohyboval svýma rukama blíže k ní.

     Mám, nebo ne ?, přemýšlel jsem. Jen se jí dotknout, na chviličku. Cítit její žár – vždyť si nejsme lhostejní, to už vím. Ne – ne teď - opravil jsem se.

     Pohled do jejích zlatohnědých očí mi kazil snad jen rozhovor dvou instalatérů a prolétávající muška. Energie kolem nás rostla diametrální řadou – jen se jí dotknout.

     Rozhovor tu byl stejně nepodstatný. Věděl jsem, že se ve vzduchu pohybuje něco víc. Takové to jiskření, brnění v prstech. Zase jsem se jí zahleděl do očí. Tentokrát uhnula.

     „Už ne, už mě to nebaví…“ řekl, zakryla si tvář dlaněmi a usmála se.

     Zklamaně a zároveň pobaveně jsem k ní vztáhl ruce, chytl jí za ty její a odsunul jí je z tváří. Anděl pod nimi zamžoural do světla a jeho zrak opět začal tonout v mém.

     Dotkl jsem se jí – brnění v prstech se stávalo nezvladatelným.

     A stejně jsme si hleděli do očí. Pobíhající pingl se stále ujišťoval, že jsme ještě nedopili, jenže mi na pití neměli ani pomyšlení. Měli jsme oči jen pro sebe. A oba jsme byli nervózní. Tajnůstkářští a plní napětí, které z nás prchalo jednoduchými tiky – poťukával jsem nervózně prsty a snažil se vypadat klidně. Ale copak to jde, sedět před andělem a být v klidu?

     „Nebuď nervózní“ řekl jsem když jsem viděl, že i její prsty vyťukávají podobně omšelou morseovku. Usmála se.

     „Já nejsem nervózní, jsem v klidu..“ řekl a její oči se opět zhouply do mých. Pak její zrak skončil na mém poťukávajícím ukazováčku. 

     „Buď v klidu…“ řekla něžně a poprvé se mě dotkla – zásah blesku by mě nedokázal rozpumpovat, tak jako její jediný dotyk.

     „Teď nebo už nikdy !“ to jediné mi vytanulo na mysli.

     Má ruka se jako zvíře, co není schopno pohybu, převalila na její – odtáhla se, aspoň v první moment to tak vypadalo – pak mě nechala. Propletly jsme prsty do blaženého semknutí a já cítil její nádherně hebkou kůži na své, chlad jejích dlaní – a v tu chvíli jsme tam byli jen my dva. Žádní instalatéři, mušky ani pinglové.

     Jen mi dva, naše oči a doteky.

     Pak sáhla i po mé druhé ruce a přitáhla si jí k sobě, stiskla mě.

     Dokázat ovládat čas, tak ho zastavím v tomhle momentu a chtěl bych ho žít do konce života. Tohle a dalších pár desítek minut poté. Všiml jsem si jak rychle dýchala. A já měl podobný problém. Žilky v mém těle mohli explodovat, jak rychle je srdce zásobovalo krví. Bušilo mi uvnitř hrudi a dávalo to stále najevo.

     V tuhle chvíli už jsme si nedokázala říci více. Nebylo proč. Tenhle okamžik by byla hanba porušit slovy. Jednou rukou jsem unikl z jejího sevření a položil jí dlaň na ruku. Hladil jsem jí a cítil … jak to říci … bylo to nádherné.

     „Nenechte se rušit !“ ozvalo se najednou nade mnou.

     Lekl jsem se. Když jsem se otočil vzdaloval se ode mě tmavý stín pobíhajícího pingla.

     Začala se smát. Prsty jí vyjely z mého sevření a já se bál, že jí ztratím. Usadila se, opřela a pohlédla na mě. Nedokáži si představit jak jsem asi vypadal, snad překvapeně, ale doufal jsem v to, že mě opět vezme za ruku.

     Předklonila se, přisunula a položila své ruce na mé. Její nádherný úsměv mě ubíjel. Krásně a příjemně. Hladila mě po zápěstí a dlaních. V jejích očích se zrcadlilo vše to, co jsem si kdy přál, a co jsem kdy ztratil.

     Pak se ale stalo něco co mě znepokojilo.

     Hladili jsme se navzájem a její pohled ochladl a oněměl. Najednou vypadala zklamaně a to mě zabolelo.

     „Jsi v pořádku ?“

     „Asi bychom neměli…“

     Pozastavil jsem se nad tím a hleděl jí do očí. Pohybovala koutky úst v náznacích smíchu. Vzal jsem jí za ruku. Na tohle jsem neměl co říci – bohužel.

     Blesk

     „Co to ?“ zastavil jsem se v jejích očích.

     „No to ne ..“ zalekla se.

     Otočil jsem se – človíček s fotoaparátem fotil dvojici přísedících štamgastů.

     „Agent ..“ řekla a usmála se.

     Smích…

**

     Když mi řekla, že musí jít přál jsem si, aby se zastavil svět. Aby všechny hodiny kolem zmizeli, aby jim nějací puberťáci utrhali ručičky a umazali čísla.

     Zaplatili jsme a vydali se ke dveřím.

     Proč musí vše krásné skončit – proč teď ? Proč s ní ? Proč mi utíká ?

     Proč je mezi námi ta hradba ?

     Vyšli jsme ven. Ona oděna ve svém červeném šatu, já opět ukryt před zimou v bundě.

     Udělali jsme možná pět, šest kroku. Chlad mě plácal přes tváře, soukal se ke mně do bundy. Chytl jsem jí za ruku.

     Zastavila se, otočila a opět do mě zabodla zlatohnědý zrak.

     Chyba ?, řekl jsem si.

     Zamrazilo mě.

     Nemuseli jsme mluvit – věděli jsme co chceme.

     Přisunuli jsme se k sobě, jemně jsem ji objal. Jako by se měla rozplynout, když se jí dotknu. Teď jsme si byli blíž než za celý tenhle dlouhý večer. Sledoval jsem linie jejích očí. Detaily jejích úst, rtů a krku.

     Andělé by neměli chodit po Zemi.

Přitiskl jsem jí k sobě, objal jí kolem ramen a políbil.

     „No, co je … !“ ozvalo se za mými zády. Naštvaně jsem zdvihl oči k nebi. Tmavý závoj ukrýval měsíc. Má jediná síla, má příbuzná – Luna, skrývá svůj zrak…

     „Další agent ?“ usmál jsem se.

Chytl jsem jí za ruku a vykročili jsme společně po silnici. Naposledy jsem se otočil k telefonistovi u vchodu do hospůdky. Výboj energie při tom polibku mě zasáhl plnou silou. Měl jsem chuť křičet – zařvat to na celé kolo. Nemusela by to být ani slova, ale chtělo se mi řvát – a chtělo se mi jí dotýkat a opět políbit.

     A pak, jakoby jí něco zarazilo začala pospíchat domů.

     Zastávka byla němá, skoro mrtvá. Autobus měl přijet až za deset minut.

     Ukročili jsme do stínu urostlých stromů. Vzhlédl jsem k Luně. Byla stále ukrytá a zamračená. Zase jsem měl oči jen pro ní.

     Chytl jí za ruce – nebyla uvolněná. Cítil jsem tlak co jí tížil – a tížil i mě.

     Znovu jsme se k sobě přitiskli a začali se líbat. Cítil jsem jemné mravenčení po těle, cítil jsem tu andělskou sílu, kterou překypovala. Nádherně voněla.

     Několikráte jsem jí políbil na rty, tváře i šíji. Zdvihla jemně bradu, přivřela oči a já cítil jak rychle oddechuje. Bušilo mi srdce. Odtáhl jsem se.

     „Třeseš se…“

     „Ale ne zimou…“ odpověděla mi.

     Znovu jsem jí začal líbat. Nechtěl jsem aby přemýšlela o tom, co provádí. Chtěl jsem ať si pamatuje jen tohle. Pak udělala krok vzad a už mě nenechala ani se jí dotknout.

     Nastoupila do autobusu a nevěnovala mi ani poslední pohled.

**

     Opřel jsem se  zeď oprýskaného domu. Lampy v ulici malovali stíny a konejšily mě. Dokonce i Luna vykoukla a darovala mi svůj laskavý úsměv. Dnes mě ranil Amorův šíp. Ranil a nechal mě vykrvácet. Lopotně jsem se vracel domů. Sledoval své kroky a hleděl z mostu do vlnící se řeky. Proč mi utekla, tak jako utíkáš ty řeko ?

     Proč existuje ta hranice mezi námi ?

     Uvidím jí ?

     Kdo ví – neslo se mi hlavou. Stále jsem ale cítil tu vůni jejího parfému. Cítil jsem její dotyky, viděl jsem její oči.

     Snad se stane něco … a já ji znovu spatřím.

     Andělskou tvář …