Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seČtyři a čtyři
Autor
Tomáš_Jůlínek
"Čtyři a čtyři?"
"Jo, a teď ten krajní na druhou stranu mezi, a teď zpátky sem a doprostředka..."
"Mezi co?"
"Mezi kozy asi ne — teda pardon, jsou tu děti. Mezi tyhle dva a dva, přece! A musíš to víc utahovat."
"Jaké děti?" rozhlédla se. "Dyť jsme tu zatím sami... jo ty myslíš mě! Já přece už nejsem žádné... Jé, mě už bolej prsty."
"Počkej, jak tě bude zejtra bolet zadek..."
"Nebude, nebude..." pustila nedopletený výtvor a začala poskakovat a kroutit se, jako smyslů zbavená. "To zas bude jenom takvý prd!" vyprskla smíchy.
Uvolněné pruty se vrátily ke svému původnímu tvaru, takže to, co mohlo být za okamžik pomlázkou, se teď podobalo spíš metle.
Podíval se na překažené dílo, pak na ni a schovívavě se usmál. "Jestli ty bys nepotřebovala na zadek hned."
"Na holou?" otočila se k němu zády, nadzvedla sukni a zamávala mu s ní před nosem.
Musel se nutit, aby se díval jinam.
"A strejdo..." odmlčela se, jako by hledala vhodné slovo.
"Cos chtěla?"
"Fakt... fakt tady u vás dostávaj holky... na holou?"
"Ale ne, to se jen tak říká. Nebo možná ty líný, co se jim nechce ráno z postele..."
"Mně se teda taky někdy nechce ráno z postele..."
"Neboj, na to jsi jestě malá. A taky tě tu skoro nikdo nezná."
"Já nejsem malá!" dupla si a vypjala hruď, aby zdůraznila své zaoblující se tvary. "A taky se nebojím ňákýho blbýho vyšlehání. Koukni!" sebrala se země jeden ze zbylých prutů a pošimrala ho s ním pod nosem. Pak napřáhla a švihla se přes holé lýtko. "Vidíš? Ani nepípnu!" vytřela si slzu z koutku oka.
Uvědomil si, že jí to zrudnutí zlostí docela sluší.
"A strejdo..."
Čekal co z ní ještě vypadne.
"...ty bys mi nemoh..." zajíkla se vzrušením.
"Co jestli bych nemoh?"
"Ty bys mě mohl vyšlekat na holou? Myslím jako když nejsi cizí; že by to jako nebyla taková hanba, víš?"
"Jestli bych mohl, to nevím — to bysme se asi museli zeptat tvýho táty. Ale myslím, že ty bys to potřebovala jako prase drbání."
"Tak já bych se teda táty zeptala, až večer přijede."
"Opovaž se...! Jo, to jsem ti zapoměl říct: Brácha volal, že přijedou až zítra na oběd; a po obědě už to neplatí. Takže smůla, děvče. Musíš počkat napřesrok."
"To teda nemusím. Nic nemusím. A ty mi našleháš hned teď!" vynucovala si hlasitě. "Ale jen málo, jenom tak jako, viď?" dodala tišeji, když vyčetla z jeho pohledu náznak odhodlání.
Podala mu prut a znovu si vyhrnula sukni. "Kalhotky si nechám, zatím," špitla, když se obracela zády.
Zvážil prut v ruce a švihl jím do vzduchu. "Fakt to chceš? No, tý naší káče — ale ta je malá — jsem taky někdy nasekal, když měla hubu. To víš, na vsi... Na nějaké domluvy není čas. Ale ty, holka z města, málem už slečna, a tak..."
"Přestaň se vymlouvat a dělej!, než sem někdo... Jauvajs!" vypískla překvapeně.
"Prej 'ani nepípnu', a tohle bylo co?"
"Nečekala jsem to tak hned, no! Ale stejně to nic nebylo a vůbec to nebolí, nebolí...," začala se zase kroutit jako před chvílí a natřásat sukní. "To bys musel trochu přitlačit, ale to ty se boójíš, boójíš... Jauvajs!" nadskočila a začala si mnout zadek. "Tahle už byla lepší, ale stejně... Jauvajs," přimělo jí další švihnutí předklonit se a posunout dlaně těsně pod zadek, kam dopadlo. "Jauú!" cukla po další ráně dlaněmi zpátky nahoru. "Ty jo, to není fér!"
"Ono to na vlastní kůži není jako ve filmu nebo odkud jsi ten nápad vzala, co? Radši řekni rovnou, že to vzdáváš."
"Tak to se teda pleteš. Nikdy nic nevzdávám. Jen bys mohl..."
"Nic bych nemohl," usmál se široce. "Hra skončila."
"To ne, prosím ještě..."
"Co bys ještě chtěla?"
"Ještě pár... doopravdicky na holou. Já jsem totiž holkám...," polkla naprázdno, "...a vsadily jsme se. Ale nechtěla bych si jen tak vymýšlet."
"To tě chválí, že nechceš lhát. Tak jednu nakonec, to pro tebe ještě udělat můžu. Ukaž!"
"Ukázat ne! To je přece pro holku strašná... stydím. Nedívej se. Jenže to bys mě pak vlastně nemohl... já nevím..."
Předstírala zábrany, ale svírajíc krajky už pod sukní sjížděla rukama ke kolenům.
"Tohle dolů — a tohle zas nahoru," vyhrnula ji cestou zpátky a založila na bocích okraje za pas.
Na obnaženém zadku se vyjímaly čtyři tenké proužky.
"Ještě aspoň pět, prosím."
"Tři."
"Tak jo. A ne, aby to bylo zase jenom takové šimrání, jako předtím," popíchla. "Ale tolik bolet by to taky nemuselo," smlouvala vzápětí.
"Tak počítej!"
"Jedna. Sss."
"Dva, Aách."
"Tři. Jau, jau, jau," mnula si zadek, podupávala a točila se na místě. Že ji teď vidí i zepředu, už jí zřejmě nevadilo. Nebo naopak.
"Čtyři," dodal a jemně ji pleskl hřbetem dlaně.
"Ty, strejdo?" nasadila znovu tázací tón.
"Co ještě? Tři přání už jsem ti splnil."
"Víš, co říkal táta?"
"Nevím, ale jestli to říkal táta, pak to musí být pravda."
"Jednou o tobě s mámou mluvili a táta pořád říkal: 'To je ňáký divný.' Jak to myslel, divný?"
"Kdo ví, co říkal. To ses asi přeslechla."
"Ba ne! Pak taky říkal: 'A ta holka je stejná, jako on.' Co myslel tím, že jsem stejná?"
"Třeba ve škole, jestli ses špatně učila."
"Ty ses špatně učil? Já myslela, že tě škola bavila, když... Máma říkala, žes bydlel u nich, protože na koleji nebylo místo."
"To bylo pozdějc, ale když jsem byl velký jako ty, bavilo mě jen něco, třeba..."
"Jé, tak to jsem asi po tobě... to je vlastně blbost. Musím přece být po mámě a po tátovi."
Spíš po mámě, chtělo se mu říct a dívat se i jak se obléká. Najednou ale nestál o to, aby mu viděla do očí. Otočil se a zahleděl se do dálky. Právě včas, aby zahlédl blížící se dcerku se ženou.
A tady jsou ty slíbené obrázky:
Obrázek 1 | Obrázek 2 | Obrázek 3