Popi

Je to už sedm let, co jsem tohle napsala - nebo spíš: zapsala. Dneska jsem v parku slyšela další takový příběh, prolévaný pivem, a vzpomněla jsem si, prohledala svůj archiv... a vlastně byla docela překvapená a dostala chuť sdílet, tak sdílím...

Srpen 2010, Košice, 35°C ve stínu

   Lavičky v košickém parku jsou špinavé stejně jako v každém jiném. Slunko je ještě hodně vysoko, ale přece jenom trochu pofukuje. V nádražní hale bylo na umření.

   S batohem na zádech si připadám, že se mi zmenšily nohy, že se pod tou tíhou zasunuly kosti do sebe. Ale ve městě je batoh vždycky děsně těžký.

   (Možná jsem neměla brát tu druhou mikinu, říkám si; jako by něco vážila.)

   Posadila jsem se na lavičku u fontány, do klidného stínu, trochu bokem od lidských pohledů, od hlavních průchozích cestiček.

   Ještě tolik času.

   Opřela jsem se o batoh, vytáhla z horní kapsy tenoučkou knížku. Je už několikrát přečtená, ale má atmosféru karpatských hor, kterou teď potřebuju nasát, abych nepodlehla horku a únavě, obavě z toho, na jaké cesty pošle osud mě a kluka, na kterého tady čekám. Kterého skoro neznám; a už si ani nejsem jistá, jestli znát chci.

   „Proč se tváříš tak smutně?“ uslyším nad sebou.

   Ale ne, povzdechnu si pro sebe. Tohodle týpka jsem si všimla už před chvílí, seděl na trávě, podle všeho trochu přiopilý. Že já vždycky přitahuju tyhle lidi…

   „Já? Netvářím,“ řeknu. Protože já neumím říct člověku, který na mě mluví mile, ať jde do háje. I když bych si to zoufale přála.

   „Kam jedeš?“ ptá se a ukáže na moji velikou krosnu. „To uzvedneš?“

   „Jasně,“ přikývnu. A usměju se, protože myslím na to, jak jsem s báglem zápasila při každém nahazování. Nadzvednout, koleno, nadhodit, jedno rameno, nadhodit… Umřu, říkala jsem si. Upadnou mi ruce od ramen. „Když už je na zádech, tak ho unesu v pohodě.“

   Taky se usmál.

   „Jedu na Ukrajinu. Do Karpat.“

   „Sama?“

   „Ne,“ zasměju se. „Kamarád teprv přijede. Za dvě hodiny.“

   Přikývne. „Jsem Popi,“ řekne a natáhne ke mně ruku.

   A já mu ji stisknu. Jak jinak, to jsem celá já: „Lucie.“

   „Proč nejel s tebou?“ zeptá se a zkoumavě se na mě podívá.

   „Byla jsem teďka týden tady na Slovensku. A on jede z Čech, sejdem se tady.“

   „To je smutné,“ řekne.

   „Smutné? Proč?“

   „Že nejedete spolu.“

   „Ale on přijede a pak už pojedeme spolu.“

   „Ale že nejedete spolu od začátku.“

   Neříkám už nic, tohle nemá cenu. Poposednu na lavičce. Proč jsem říkala, že až za dvě hodiny?

   A on, jako by četl moje myšlenky, se zeptá: „Za jak dlouho jsi říkala, že přijede?“

   „V šest nula tři,“ přiznávám. Teď už to je stejně jedno.

   „To je smutné,“ řekne znovu.

   Pak se mě ptá, odkud jsem, co dělám. Líbí se mu, že studuju. Taky by chtěl studovat, ale je na to hloupý, přiznává sebekriticky. No jo. Tak dělá v pekárně. Nic moc, je málo peněz.

   „Když si v Košicích koupíš rohlík, je ode mě,“ říká. A já se směju. Že rohlíky jíst nesmím, mu radši neříkám.

   „A ten, kdo přijede, je tvůj kluk?“ ptá se.

   „Ondra,“ říkám. „A není… anebo ještě nevím.“ (Nebo spíš už nevím.)

   Přikývne. „A je na tebe hodný?“

   „Jo, je,“ říkám váhavě. „Jasně že je.“

   „Tak to je dobře. Jenom je smutné, že jste nejeli spolu.“

   Pokrčím rameny.

   „Holky by se nikdy neměly bít,“ řekl pak. „Nebude ti vadit, když si zapálím?“

   Zavrtím hlavou.

   „Kouříš?“

   „Ne.“

   „To je dobře. Chci zase přestat. Víš, že jsem sedm let nekouřil? Ale teď musím, teď musím.“

   Dívám se, jak si zapaluje cigaretu, natáhne kouř.

   „Víš, opustila mě moje žena. Po dvanácti letech…“

   Zírám na něj; a první, na co myslím, je: „po dvanácti letech“? Kolik mu může být? Můj původní odhad byl tak dvacet šest… „To je mi líto.“

   „Máme spolu kluka,“ říká. „Chceš vidět jeho fotky?“ A už tahá z kapsy mobil. „Je mu šest a půl, teď půjde do školy.“

   Z displeje na mě kouká roztomilé děcko, s velkou kšiltovkou, modrýma očima.

   Popi dlouho mlčí, dívá se na fotku. „Teď ho nemůžu vídat,“ špitne pak.

   „Proč?“ zeptám se opatrně.

   A on jenom zavrtí hlavou. „To je na dlouho. Děsně na dlouho. A ty nechceš slyšet takové příběhy. Ty jedeš na hory.“

   Přikývnu. „Je moc hezký,“ říkám a znovu se dívám na malého kluka.

   „Dvanáct roků,“ řekl Popi a zkřivil tvář. „Představ si dvanáct roků. A já ji celou dobu miloval. Já ji nikdy nepodved. A kluka, kluka mám tak rád. A teď ho nemůžu ani vidět, ani na víkend…“

   „A… co je za problém?“ tak nerada se lidí vyptávám; vždycky se cítím svázaná, jako bych se bála. Ale hloupější by bylo mlčet; dívám se na něj.

   A on místo odpovědi začne ukazovat další fotky. Vidím prcka ve vaně, s bílými vousy od pěny, vidím prcka a jeho mámu v Zadielské dolině, nahého prcka s neštovicemi po celém těle.

   „To bylo vtipné,“ říká Popi. „Dostal jsem je od něj. A pak jsme soutěžili, kdo má více teček,“ směje se. Pak ale zase posmutní.

   „Víš, ona se teď ke mně chce vrátit, říká, že všechno stáhne, když se k ní vrátím. Jenomže já už nevím, jestli to půjde…“ podívá se na mě. „A chtěl bych kvůli Maťovi,“ poprvé řekne synovi jménem. „Jenomže to vůbec není tak jednoduché…“ schová mobil do kapsy a hlavu do dlaní. Pak se podívá na mě: „Má tě ten tvůj rád?“

   „Ondra,“ řeknu znovu. „Má. Asi má.“

   „Fakt je smutné, že tady není s tebou.“

   „Za chvilku už tu bude.“

   „Jo, jo,“ řekne trochu nepřítomně, hraje si s korálky na ruce. „Sehnal jsem jí práci,“ začne pak znovu uprostřed. „U kamaráda, on je podnikatel, víš? Vydělává docela dost peněz. A řekl, že ji může zaměstnat. Tak jsem byl rád, peněz je málo, když pracuju jenom já. Chtěl jsem klukovi koupit lepší kolo,“ odmlčí se. „A ona nemohla nic sehnat. Je to na nic, tady na východě,“ povzdechne si. „A víš co pak? Podvedla mě s ním. Jezdila s ním na pracovní cesty, takové ty záminky. Ale já jí věřil, víš?“ zarazí se. „Můžu ti to říkat? Neotravuju tě?“

   „Ne, ne, vůbec,“ zavrtím rychle hlavou. I když malá část mě pořád myslí na útěk.

   „Stejně čekáš, že jo?“ ujišťuje se a koukne po hodinkách. „Ale už se ti to krátí. Už se za chvíli dočkáš. Kam že jedeš?“ ale než stihnu odpovědět, říká: „Jasně, na Ukrajinu, já vím, promiň. Víš, ve mně je to všechno takové… ještě živé, chápeš? A já nemůžu na nic jiného myslet… A teď jsi tady ty, potkali jsme se,“ zadívá se na mě. „Jsi moc krásná. Moc hezká holka.“

   Začervenám se a lehce zavrtím hlavou.

   „Budeš to mít těžké, takhle hezká. Ale ty jsi jiná, jiná než Katka. Ty bys mu nenaletěla… Myslím Josefovi, víš?

   Ale i já mu naletěl, myslel jsem si, že je na nás jenom hodný. Ale pak mě to napadlo, ty přesčasy a tak… Víš, jak zapírala? Prý vůbec nic, nic, říkala. Prý jsem pitomě žárlivý, vztekala se. A nadávala mi, před malým. Říkal jsem jí, ať je ticho, Maťa brečel a ona byla sprostá…“

   Jenom tiše přikyvuju, klopím oči.

   „A já jsem jí tu práci sehnal, chápeš? A Josef – prý kamarád. Kokot. Zašel jsem za ním. Protože jsem to potřeboval vědět. A on že jo, ještě se mi vysmál, chápeš? Do očí, prý co si myslím, co jsem jako čekal?

   Tak jsem mu pořádně vrazil, čurákovi. Zavolali na mě pak policajty. Byl jsem tam celou noc.

   Zapálím si ještě jednu, nevadí?“

   A já zavrtím hlavou. „Vždyť už ses ptal…“

   „Já vím. Ale tohle už je druhá. Ale já musím… teďka. Přestal jsem kouřit kvůli kluka, víš? Od chvíle, kdy mi Katka řekla, že je těhotná, tak jsem si nezapálil. Až teď.“

   Přikyvuju.

   „Teď je všechno úplně jinak,“ řekl. „Ona teď chce, abych se k ní vrátil. Chápeš, po tom všem. Ty bys to odpustila?“

   „Nevím, záleželo by… Ale mysli na Maťu.“

   Mne si čelo. „Já vím, já vím. Jenomže po tom všem… Takže ty bys odpustila?“

   „Asi jo.“

   „Jsi hrozně hodná,“ řekne mi. „Víš, já ji tenkrát praštil. Ne moc, ale ženy by se bít neměly, to ne… Nikdy dřív jsem to neudělal. A už bych to nikdy neudělal. Ale víš, co ona udělala, když jsem jí řekl, že všechno vím? Začala mi to dopodrobna popisovat. Jak se vždycky ztratili z práce, kde všude to dělali.

   Řekl jsem jí, že je kurva. Že je děsná kurva.

   Já nikdy žádné holce neřekl, že je kurva.

   Ona po mě začala taky sprostě řvát, byl tam Maťa, všechno to slyšel, všechno to viděl. Říkal jsem jí, ať už drží hubu. A ona, že si může říkat, co chce. A že mě už nikdy nechce vidět a že kluka už nikdy neuvidím. Tak jsem ji jednu vrazil; ne moc. Ale kluk to viděl, chápeš? Viděl to.“

   Rozbrečel se. „Promiň, já jsem opilý, já to vím, promiň,“ šeptal a otíral si oči. A já ho pohladila po ruce, cizího člověka v cizím městě, v tak podivně cizím světě.

   Pak mi povídal, že na něj podala trestní oznámení za napadení. Ale že potom ji Josef nechal; to mu neřekla hned, až po pár dnech. A teď ho prosí, chce se vrátit. Jenomže on neví, protože on není tak hodný jako já, on to neumí odpustit. „Už jí nikdy nebudu moct věřit,“ říká.

   „Kdybych tak mohl zůstat jenom já a Matěj, to by byl ráj. Bez ní. Chápeš? Snažím se ji mít zase rád… Teda chápeš, miluju ji, jakože tady,“ ukáže si na srdce. „Ale tady ji nesnáším,“ dotkne se čela. „Jenomže jsem to všechno zkazil. Všechno…“

   Pak se znovu rozbrečí. Že už nemá vůbec proč žít.

   „Ale máš,“ říkám mu. „Máš přece Maťu, pro něj přece chceš žít.“

   Zvedne ke mně oči; a usměje se, zvláštním, něžným úsměvem. „Já vím, já vím. Půjde teď do školy. Koupil jsem mu aktovku se Spidermanem. Miluje Spidermana.“

    Taky se pokusím usmát.

    „Dokonce si mě chce vzít. Nikdy jsme nechtěli svatbu a teď si mě chce vzít. Po dvanácti letech.

   Ty bys teda odpustila?“

   „Zkus si s ní promluvit, třeba se to nějak vyjasní… trochu,“ plácám. A je hloupé, že za chvíli přijede vlak. Čas utekl tak rychle.

   „Ty už musíš jít, že jo?“ pochopí, usměje se. „Přijede ti ten tvůj kluk. Doufám, že tě má rád. Že ti nikdy neublíží. Já jsem nikdy nechtěl praštit holku, věříš mi?“

   „Věřím.“

   A pak odcházím z příběhu, z otevřeného příběhu, který někde teď běží, někde v Košicích. Prý až zase přijedu, určitě se potkáme. Protože tohle bylo osudové, řekl mi. Tohle bylo osudové, zachránila jsem ho.

   Chtěl mi dát pusu, jestli může. A já očima hledala lidi okolo, asi se červenala. „Tak ne, tak ne,“ říkal. A políbil mi ruku.

 

   V parku se vyrojili komáři, stíny se začaly natahovat. A já jsem odcházela z jeho příběhu hledat svůj vlastní. V nádražní hale se pořád nedalo dýchat a vlak měl deset minut zpoždění.

  Když pak se skřípěním brzd zastavil u nástupiště, našla jsem v davu lidí Ondru. Ondru, který se mnou nejel od začátku. A to bylo smutné…   

---