Babička

Babička vzala děti na procházku loukou kolem řeky.

Adélka utrhla stéblo jitrocele a hodila ho do proudu.
„Babičko, kam doplave?“
„Děvče, jestli se někde nechytne, může doplavat až do moře.“

„A co je moře?“ zeptal se Vilém.

„Moře je ohromná spousta vody, taková, že není vidět na druhý konec a lodi tam plují celé týdny. Sultáne, Tyrle, kde jste? To jsou pěkně neposlušní psi.“
„Ale babičko, my jsme neměli nikdy psy, jen Micku a Mikeše,“ řekla Barunka.
„Tak jsem si to s něčím spletla,“ pokývala hlavou babička, přemýšlejíc, kdo vlastně hodil tu květinu do vody.

„Adélko?“

„Kdo je Adélka?“ ptaly se děti. „Jsme tu Vilém, Jan a Barunka. A samozřejmě naše milá babička.“
„To se mi asi něco zdálo,“ zabručela babička vrtíc hlavou.

Začala padat mlha.

„Voda z moře se odpařuje do mraků, ty nám sem přinesou déšť a dodají vodu řece. A tak to jde pořád dokola, víš, Viléme?“ povídala babička.

„Jaký zase Vilém? Jsme tu Jan a Barunka.“
„Myslela jsem, že nás bylo víc,“ řekla zamyšleně babička, „no nic, i mladší lidé se občas spletou.“

„Ta mlha je nádherná,“ řekl Jan.

„Že, Jane. Víš, mlha, to jsou vlastně také kapičky vody. Velice maličké ovšem.“
„Proč mi říkáš Jane,“ smála se Barunka, „když jsme tu spolu samy dvě.“

„Já vím, ty jsi moje zlaté děvče.“

Mlha houstla.

„Barunko?“ řekla babička. „Barunko, kde jsi? Barunko!“

Nic než mlha.

„Jaká Barunka?“ řekla si babička, „to si moje stará mysl zase něco nejspíš vymyslela.“

Mlha se stala naprosto neprůhlednou.

„Barunko, ať jsi, kdo jsi, já jsem se asi ztratila,“ zavolala babička.

Nikdo neodpovídal, jen o kus dál šuměla řeka, ve které plavalo stébélko jitrocele.

Mlhou nad řekou zaznělo ještě jednou „Barunko?“ a pak už ticho rušily jen zvuky tekoucí vody.