Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMůj nedělní příběh
Autor
Gora
„Máme v sobě tvary stromů a hvězdy a pohyby řek.“ ( Patrick Jasper Lee, autista )
Můj nedělní příběh
Z paneláku, ve kterém bydlím s mámou a sestrou, je to silnicí do Krásného údolí osmdesát pět kroků. Mých indiánských kroků. Baví mě pleskat po asfaltu hodně nahlas teniskami, rozlíhá se to a odráží celým sídlištěm. Je možný, že se někdo i vzbudí. Na mobilu je šest třicet pět, neděle. Raději běžím rychle dál. Kdyby se něco semlelo, je nejlepší utýct. Utýct a schovat se, aby mne nenašli.
Jindy spím skoro do oběda. Jsou prázdniny. Stejně jako loni bývám celé dny u táty na farmě. Před třemi dny se narodilo kůzle. Uviděl jsem to mládě v chlívku na slámě jako první. Pohladil jsem ho. Musí si zvykat na dotyky, aby z něj nebyl autista, tak jako já. Nesnáším, když na mne někdo sahá. To bych nejraději utekl, nebo někoho praštil, když už to musím vydržet. U zvířat mi to nevadí.
Teď dvě stě kroků kolem hřiště a sto do stráně kolem statku sochaře. Cestička je celá rozpukaná suchem. Hlavně, aby tu nebyli slepýši a ještěrky, těch se bojím.
Nechci si svlíknout tmavou mikinu, i když se v ní potím - bez ní bych si připadal jako nahej, s holýma rukama. Mohl by mne pokopat Šmudla, až ho budu chovat v náručí. Teda, když ho chytím. Tomu by nikdo nevěřil, jak peláší a skáče, mrňous!
V kapse nesu Ostřížovi snídani. Tu mi s sebou zabalila máma. Neví, že ji dostane Ostříž. Sele se narodilo o loňských prázdninách - bylo nejmenší ze všech a dali jsme mu jméno Ostříž. Táta mi už loni slíbil, že ho nezabijeme. To mi bylo šestnáct.
Koukalo na mne, když jsem včera ve výběhu rozhraboval hlínu a chytal velký mravence. Ne lesní, těch se trochu bojím, jako včel a dalších bodavců, ale červený. V kelímku s víčkem jich mám dvacet. Dvacet by mohlo k snídani stačit. Hmyz je čistá bílkovina, strava budoucnosti. Všechno mám vyčtený z internetu. Další informace získávám z obalů potravin. Tabulky sacharidů, bílkovin, to je moje. Taky éčka. Někdy mám pocit, že mi ze všeho ta šiška musí snad prasknout. Snažím se mámě vysvětlit, jak má vypadat správně složený jídelníček a pitný režim, ale vždycky řekne, že to moc přeháním. Hádáme se kvůli oblíbeným jídlům, a mě pak bolí hlava. Jako před záchvatem.
Sláva, jsem tady. Rozhlížím se z altánu dolů do údolí. U zvířat je klid, ještě asi spí. Vltava se hodně leskne. Vlní se jako pohyblivý zrcátka.
Nejdřív ze všeho si připravím tu speciální snídani. Proto jdu tak brzy, abych byl sám, a aby mi experiment nerozmlouvali. Není to jen kvůli kůzleti, jak jsem řekl doma. Ne že bych lhal, jen jsem si něco nechal pro sebe.
Protože kdyby to viděla máma nebo ségra, otřásaly by se hnusem a ječely by na mne. Dost často se chytneme, hlavně kvůli tomu, že chodím z farmy jako prase. Ha - to se mi povedlo, asi dobrý vtip! Prý špatně rozeznávám, co je vtip a co už ne. Minulý prázdniny jsem na farmě dostal přezdívku Pán prasat. Nevím, jestli je to legrace, ale mně se to docela líbí.
Rozdělám v kamnech oheň a osmažím ty mravence, z toho indiánskýho běhu mi vyhládlo. Vysuším si na sporáku tenisky, promokly od rosy.
Do paďous, ten papír je asi navlhlej nebo co, nechce hořet. Taky bych musel naštípat třísky, a co když se seknu! Zvolím druhou mravenčí variantu.
Ohřátí vody nic není, je to snadný, a pro hmyz rychlejší smrt, než skákání po pánvici. Tak, plecháč je plnej horký vody, a tak šup tam s mravenci… Už aby se přestali hejbat. Nějak mi jich přišlo líto. Tady v lince má teta cedník, tak jsem ten hmyzí vývar přes něj přelil. Čekám, až vychladnou. Ukroutil jsem hlavičku a zbytek převaluju v puse. První sousto. Je to nějak kyselý. Aha, kyselina mravenčí, tak to je normální. Je hlavní složkou těla mravence. Dočetl jsem se, že obsahuje enzymy, dokonce takzvané mravenčí antibiotikum, pak hodně stopových prvků, vápník a protein. Hm, není to špatný. Zbaštil jsem všech dvacet, ale ještě mám hlad. Takovej mravenečník musí nalovit spoustu hmyzu, aby se zasytil.
Naštěstí mám pořád v kapse snídani z domova, Ostřížovi budou stačit jen kůrky chleba. Stejně brzy přijde táta a nakrmí všechna zvířata tady na farmě. Včera slíbil, že si přivstane, i když je neděle. Zavolám mu, kde je tak dlouho. Mohlo by ho zajímat, že jsem ty mravence vážně snědl. Když něco povídám, nikdo mne pořádně neposlouchá, všichni si asi myslí, že jsou to hlouposti. Vlastně nevím, co si přesně myslí, ale vidím, že mi všechno odkývají. Pak se diví, když udělám něco, co nečekali.
Telefon má vypnutý. Tak nejdřív hodím přes plot zvířatům bedničku suchýho pečiva. Než jsem si na chatce uvařil a snědl ten hmyz, všechna už vstala a čekají u korýtek. Potom půjdu k nim do výběhu.
„Emane, Toni, Jani, pojďte na rohlíky, Ostříši, honem, než ti všechno zešerou.“ Kdyby tady byla ségra, hned by se posmívala, že si pletu ž-š a z-s. Naštěstí jsem tady sám.
Šest pašíků, dvě kamerunské ovečky, kozy a tři kozlové. Pokaždý všechny přepočítám, jestli někdo nechybí. Všichni jsou tady nastoupení. Ale kde je kůzle?
„Báro, kde máš Šmudlu? Šmudlo, Šmudlíkůůů,“ volám cestou do chlívka. Ve slámě jsou vyležené pelechy, ale kůzle nikde. Nad hlavou mi vlaje velká pavučina i s pavoukem, těch se štítím. Opatrně vycouvám ze dveří, a jdu dál, kolem prasečího bahniště na půdu prohledat seno. Koza Bára je mi v patách, vypadá to, že hledá se mnou. Půda je plná čerstvě sklizenýho sena. Po Šmudlovi ani památka.
Musím jít ven, mám alergii na seno. Citím, jak se mi spouští rýma, ale pamatuji, že stále musím mít u sebe kapesník. A zároveň smrkám i slzím. Takový silný alergický záchvat během chvíle jsem ještě nezažil. Ach Šmudlo, Šmudlíku - možná jen brečím… Ale ne - docela normálně řvu jako malá ségra, když jí beru mobil. Naposled jsem brečel, kdy nečekaně chcípla naše želva. Měla se dožít šedesáti let, a klidně si chcípla.
„Šmudlíčku, Šmudlííí, kde jen jsi…“ a táta taky nikde. Skoro nikdy nesplní, co slíbil.
Půl kilometru odtud v domku, kde bydlí majitel farmy, se právě rozhodoval pittbulteriér Bertík, jestli poruší zákaz a vypraví se sám od sebe na kopec. Nebylo by to poprvé. Měl by počkat, až pán vyjde před dveře a řekne: „Berte, Rufe, jdeme nahoru“. Pak teprve smí nasadit trysk a běžet, následován krátkonohým jezevčím křížencem Rufem.
Bertík naslouchal, zdálo se mu, že z dálky slyší naříkavý chlapecký hlas. Bylo rozhodnuto. Krouživě strkal velkou hlavu do malé mezery ve výpletu branky tak dlouho, až otvor mnohonásobně zvětšil. Kam se vejde hlava, tam proleze celý.
Ještě se s otázkou v očích ohlédl na Rufuse, ale když ten bojácně couvnul zpátky, Bertík vystartoval. Ruda volá! Vzhůru na farmu.
„Co tady děláš, Bertíku? Kde máš mojeho taťku a Rufíka? Ty jsi zas utekl, co? Tak pojď, pomůžeš mi vystopovat kůzle.“
Jde za mnou do chlívku, zvířata dobře zná a nevšímá si jich – ani ona jeho, jen ovečky trochu rozčileně frkají nozdrami.
Dám mu čichnout ke slámě, kde lehává Bára s mládětem, a jdeme ven na pastvinu. Bertík je neklidný, divoce mává chvostem ze strany na stranu. Vypadá to, že opravdu chytil nějakou stopu. Žene se do míst, kde začíná lesík, část je ještě na naší pastvině. Najednou strká hlavou do planěk starého plotu, tak chci a musím ho dohonit, aby náhodou neutekl, Berte, Béértééé……ale už je pryč.
Nejen, že nenašel kůzle, ale ještě sám zdrhnul. Vidím, jak peláší hlouběji do lesíka. Jako by se najednou stmívalo, je mi nějak zle. Bertík se sám vrátí, není to poprvé a ani naposledy, co utekl z farmy.
Půjdu domů. Vlastně jsem si ráno nevzal svoje prášky, zůstaly na stole.
Jen jestli mi něco není z té mravenčí kyseliny. Zapiju to magnézií, flašku minerálky nosím celý den v ruce. Píšou tam, že přispívá ke správnému fungování svalů. To se mi teď na běh domů hodí! Taky prý pomáhá k normální činnosti nervové soustavy. Vida, kdybych odmalička pil magnézii, možná bych nebyl autista! Na tuhle vodu prostě nedám dopustit.
Sto kroků dolů kolem sochařovy zahrady, kde jsou trosky uměleckých výtvorů, a středem zahrady protéká potůček. Většinou se tomu pozemku vyhýbám, mají kluka starého asi jako já. Taky je tam u potoka beran na provaze, a kousek vedle něj uvázanej foxteriér. Nesnáším, když někdo uvazuje zvířata! Měl jsem utíkat oklikou, vidím, že ten kluk je už venku. Co naplat, teď se nebudu vracet a obcházet ten jejich pozemek, je to dálka. Proběhnu kolem a budu za chvíli doma.
„Ty blbej čokle, cos to zas v noci proved? Další slepice je v hajzlu, neřáde!“ Ten kluk kope do toho uvázanýho foxteriéra! Měl jsem přece jen běžet jinudy!
„Co ti ten pez udělal tak ztrašnýho, že do něj kopeš?“ Nedá mi to a musím se psa zastat.
„Nic jinýho nezaslouží, už zakous kolik slepic. Na řetěz s ním, a co je tobě, magore, vůbec do toho?“
Zastavil jsem a s přehledem dal najevo, že jsem o hlavu vyšší než ten kluk. Sice je menší, ale tlustej. Máma mi zakázala do něčeho se dospělým míchat. Jenže tohle není dospělej.
„Povídám, nech toho čokla. Třeba to udělala liška, k nám na farmu taky chodí. Ještě jednou do něj kopneš, a …“
„A co se stane, ty…“ a zas kopnul do foxíka. Zatočila se pode mnou země. Rád bych věřil, že i tenhle zlej kluk má mozek a přemýšlí, ale spíš myslím, že asi ne. Kdo mlátí zvířata, a ještě uvázaná, nemá mozek, jen nějakou huspeninu. A najednou, zničehonic mi vyletěla pravá ruka sevřená v pěst a trefila se přímo do ciferníku. Tak se někdy říká obličeji, je to asi vtip. Nikoho jsem nikdy nemajznul, až teď.
Začal křičet bolestí a chytil si nos. Do té rány jsem dal všechen vztek, co jsem cítil. Za zlého kluka, za ztracené kůzle, za všechno.
V okně se vynořil táta, ten slavnej sochař: „Proč mlátíš mýho kluka, a vůbec, co jsi zač?“
„Já jsem …říkají mi Pán prazat, a to sedí.“ Podařilo se mi říct ř i r tak, že zadrnčelo. To asi tím rozrušením. Taky asi vtip, že to sedí, i když nesedím… Ale nikdo se nesmál…
Mluvím s cizími lidmi, to je pro mne překvapení. Nerad s nimi mluvím, většinou nevím, co po mně chtějí a na co se ptají. Neumím tomu chlápkovi vysvětlit, co se stalo. Přece by to měl vědět, psi se nebijí ani nekopou. Než abych ještě něco řekl, začal jsem utíkat. Počítám si skoky.
„Najdu si tě, magore!“ Křik se rychle vzdaluje.
Hlavně nemyslet na to, co se stalo. Sto kroků a dvě stě kolem hřiště, pak osmdesát pět k našemu paneláku. Oči upřené k zemi. Zpocený úplně všude buším na dveře, jako bychom neměli zvonek. Máma se tváří vyplašeně a - Rudo, už jsi zase jako prase, kam letíš a kdo se bude mejt …
Nic nechci slyšet - jen se schoulit do klubíčka na koberci v pokojíku a ucpat uši… nevím, zase mám v hlavě zmatek…spát…chci jen spát. Máma tvrdí, že je jeden svět pro všechny, i pro zvířata, zdravý lidi i pro postižený, jako jsem já. Tak proč někdo bije psa. Proč mi říkají magore?
Máma si sedla na kraj koberce. Všechno jsem jí vypravoval, jakou jsem měl neděli a co se stalo. „Dobře, že jsi se psíka zastal. Ale s tím hochem jsi to neměl dělat. Nesmíš bít nikoho, ani zlé kluky. Násilí je špatná věc a vzejde z něj zase násilí.“ Schoval jsem tvář do lokte. Bylo toho najednou moc.
„Neboj, Šmudla se najde, na kůzle si ani lišák netroufne,“ řekla a zajela mi rukou do zpocených vlasů.
Pittbul Bertík šel po čerstvé stopě lišky. Hnal se nabitý energií pěšinou do trnitých keříků, samá ostružina. Už od farmy cítil pach krve, teď uviděl zbytky z hostiny. Peří sousedových slepic se zachytilo na bodlácích, bylo roztahané po okolí nory. Bertík se přikrčil ve vysoké trávě a číhal: jednou lišák vyleze z doupěte.
Chvěl se rozrušením po celém těle.
Něco šustlo mlázím a pittbul zaútočil. Stisk jeho čelistí byl smrtelný. Boj s velikým lišákem, silným po ukořistění mnoha slepic z okolních dvorků, ho vyčerpal. Sotva se dovlekl domů.
Lehnul si před dveře, olízal se a usnul. Rufík psího kamaráda očichal a přitiskl k němu své válcovité tělo.
Začínal další prázdninový den…
73 názorů
Moc děkuji, do soutěže jsem ji poslala trochu upravenou. Určitě se k tomuto námětu ještě budu vracet a i zde povídku vypiluji:-)) Díky, Jiří, mám radost. nejen, že jsem v soutěži Jeden svět dobře uspěla.
Ještě, že jsem se té soutěže nezúčastnil. A drobné stylistické chybyByl bych marný. Je to v hezká povídka, příklad toho, jak už jsem ti jednou psal, že zničehonic vystřelíš velice pozoruhodný text. Četl jsem i některé kritiky, nemám s autisty žádné větší zkušenosti, nemohu tedy posoudit jejich oprávněnost. Ale vzhledem k tomu, že povídka má opravdový potenciál, stálo by za to se k textu vrátit, jednak opravit některé drobné překlepy. A rovněž by stálo za to, zamyslet se nad výhradami kritiků, pokud jde o způsob myšlení a vyjadřování autistů, a pokud by se ukázalo, že je třeba někde zpřesnit, tak je to třeba udělat. Ta povídka má veliký potenciál. Blahopřeji k úspěchu v literární soutěži.
Countinho, moc děkuju. Já čerpám vlastně pokaždé ze svých zkušeností...nedokážu vymyslet nějakou legraci:-)
Ale asi dvě "humorné" povídky mám taky...Z deníku řemeslníka a Jeskyni, počkej, ještě Zápas:-) - tak asi tři:-))
Děkuji, jsem ráda, že jsi mi uvěřil.
Obdivuji tvoji schopnost vcítit se do postav a psát o nich opravdově. Je vidět, že s autisty máš zkušenosti, jak tu píšeš v komentářích, takhle nějak si jejich svět představuji, prostě jsi to vystihla. Příběh je dobře rozveden, dá se do něho začíst. Tip, není co dodat, jen bych si od tebe rád přečetl i veselejší příběhy na veselejší témata :)))) Ale každému sedí jiné psaní...
CHT - no, je to volné pokračování Pána prasat /er forma/, tohle je pro mne experiment, kdy jsem se chtěla pokusit zblízka...
Jak jsem tady někomu psala, před pár roky jsem četla bestseler, o chlapci, autistovi - Podivný případ se psem, ale to byl román - tedy dost prostoru...
Děkuju, že jsi četl a komentoval.
Taky vnímám tu ich formu jako určitou slabinu, totiž přílišnou souvislost a vůli vyprávět. Takhle dokonale artikulovat neumějí totiž nejenom autisté!!
Ale pokud bych to vnímal spíš jako vnitřní (a nesouvislý) monolog, už se tomu líp poddám.
Díky, Vigan...ono už to není tak překvapivé, jako začátky - Pán prasat...a taky ich forma, je to spíše experiment...dík
Aha, v tomhle případě asi trosky:-( díky moc...co se sochařovi nehodilo do dílny, vyhodil na zahradu, a zub času pracuje...
Od prvních vět začínám tušit, kdo je autorem a jistotu získávám s "loňskou přezdívkou".
Trocha něpětí, trocha drsnosti přIrodních poměrů a dostatek citu, potřebného k vysvětlení onoho odlišného pohledu na svět; pohledu vnímajícímu spíš svět zvířat než svět lidí.
Jen slovo ...torza... mi do toho textu nesedí. Je takové "odjinud". Tip.
Hugo Ramon
20. 09. 2017:-))
Velmi pěkně napsané, dobře jsi vystihla chlapce, postiženého autismem. TIP
Gabi, díky, ano - autistické spektrum je velmi široké, od Aspergra po různé stupně. Napsala jsemo té pozitivnější stránce, jak mám před očima. Děkuju ti za čtení a názor, cením si.
gabi tá istá
18. 09. 2017rada som si prečítala, aj komentáre
poznám jedného autistu, je na tom horšie, ako chlapec z príbehu, ale som presvedčená, že vníma oveľa viac, ako si myslia všetci okolo
rada by som sa dostala do jeho hlavy, ale stretávame sa iba sporadicky, možno jeho mama by vedela viac
autizmus je široký pojem, zahŕňa množstvo stupňov a odnoží, a tak nejde porovnávať a nemôžme ani spochybňovať tvoj spôsob stvárnenia
*
Zároveň jsi mi dopomohla - přidám ještě jednu větu k zakousnuté lišce o tom, že nebude k sochařovi chodit na slepice a nebudou nesmyslně mlátit foxteriéra:-) Díky.
Dost velkých umělců a dost vědců byli autisté. Jednak je jejich mozek uspořádán jinak než náš a jednak,když nemusejí žít sociálně,dokážou se na svou vědu nebo na své umění dokonale soustředit. ...Ještě jednou opakuji - tahle povídka se mi líbí asi nejlíp,co všeho,co jsem od tebe četla.
Aleno, moc děkuju. Ano, vše se vším je propojeno, a i autisté a jinak hendikepovaní mají zde místo a něco dávají - my jim a i oni nám...díky!
Velmi oceňuji,že se ve svém psaní stále posouváš dál a dál. - Dostat se do hlavy autistovi,vidět život jeho očima,to je tedy opravdu těžký úkol. Podle toho mála,co o autistech vím,si myslím,že se ti to povedlo. - Když jsem tvou povídku četla,vzpoměla jsem si na starý americký seriál o jednoum židovském chlapci - autistovi,který je jedním ze "spravedlivých",kteří podle víry ortodoxních Židů drži pohromadě svými činy svět. Svět totiž pozůstává z mnoha a mnoha mystických dějů,které se vzájemně prostupují a nakonec vytvoří takové osudy,jaké vytvořeny být měly. To,že povídka najednou končí příběhem psa a ne chlace mě v oné představě utvrzuje. Pes zakousl lišáka,který už nebude dávit slepice a foxteriér nebudu nespravedlivě bit. - Jedna z nejlepších povídek,co jsem od tebe četla. Možná nejlepší. Dala bych i výběr,ale můžu dát jen tip.
No, to by mne taky zajímalo. A také, zda by třeba několik povídek takhle psaných zaujalo někde v nakladatelství.
Docela by mě zajímalo, co by tomu řekl psycholog, specialista na autismus. Myslím, že by to ohodnotil kladně.
Karle, ano, to mne před lety zaujalo...chtěla jsem to prostě zkusit, proč by takhle nemohl prožívat a přiblížit se lidem český chlapec - autista?
Podivný případ se psem. To je právě jeden z příběhů co jsem četl. Máme doma.
Tak já jenom tak přemítám nad tím, co čtu, a jak to na mě působí a spíš se tě ptám, než že bych něco tvrdil.
Snad již vidíš, Karle, ty komentáře...chtěla jsem zkusit ich formu, kromě Aslana - pes- jsem tak ještě nic nevyprávěla...moc dík, mám radost:-)
Asi jsem špatně odeslal komentář, nevidím ho tam. Tak ho píšu znovu. Celé je to úžasné. To že píšeš v první osobě, tomu dává šmrnc. Zní to ještě daleko věrohodnotněji, než Pán prasat. Věřím ti každé slovo, od začátku do konce. Přečetl jsem několik knížek jimi vyprávěných a několik filmů, protože mě to zajímá a nevymýšlím si. Teď jsem si přečetl ostatní komentáře. Vím, že existují různé formy toho onemocnění v různé intenzitě. Dokonce jsem toho názoru, že někteří z nich mají ke zvířatům blíž než k lidem, protože zvířátka se jim nesmějí a mají k nim proto větší důvěru. Myslím si ale, že ti, co s nimi pracují, citliví specialisté a někteří rodiče, že o jejich myšlení pžece jen něco vědí. Nakonec ty sama nejsi výjimka. Jenom si nejsem jist, jestli si oni své onemocnění uvědomují. Ale když to píšeš, tak asi jo. To se ti Irčo moc povedlo. Tip.
Karle, uvědomují, jen ti nejvíc postižení ne...ale jinak cítí, že jsou jiní...a trápí se tím, jsou na škole "trnem v oku" jak učitelům, tak spolužákům...mají to moc těžké.
Děkuju ti, vysíláme na podobné frekvenci:-)))
To je úžasné. Ještě daleko věrohodnější, než Pán prasat. Vyprávění v první osobě tomu dává šmrnc. Báječně jsi se do něho převtělila. Od začátku věřím každému slovu. Přečetl jsem již jiné příběhy vyprávěné autisty. A viděl pár filmů. Je zřejmé, že to máš perfektně od toho hocha okoukané.a vůbec celou tu problematiku znáš Jen tak dál. Tip.
Teď čtu ostatní komentáře. Jsou přece různé intenzity onemocnění a různé projevy. Mám dojem, že jsem ho naprosto pochopil a dokonce si myslím, že někteří z nich mají ke zvířatům blíž než k lidem. Ale na druhou stranu si myslím, že ti, kdo s nimi pracují, a nemyslím jenom odborníky, o nich přeci jenom něco vědí. Ty nejsi vyjímka. V čem si nejsem jist, jestli si oni svůj autismus uvědomují. Když to však píšeš, tak asi jo. T.
Báru jsem poopravila...V "myšlení" chlapce vycházím z letitých znalostí jeho povahy, ale jak skutečně přemýšlí, to nemohu odpřísáhnout. Díky, že si všímáš.
Já vím, jak jsi to myslela a proč to tam je. Když tam jsou ale dvě vypravěčské vsuvky, nešlo by ombinovat jeho líčení s vypravěčským vysvětlováním nutných věcí. K Báře: Nejde o to, že by o ní nemohl přemýšlet, ale že vysvětluje, kdo je Bára právě ve chvíli, kdy to čtenář potřebuje z hlediska příběhu vědět. Takových míst je tam víc. A podle toho, co jsem se kdy o autistech dověděl, takovéto vysvětlování odporuje jejich stalu uvažování. Ale je to jen pocitová věc. Nemůžu to nijak tvrdit ani doložit.
kvaji, je to povídka, a tak něco musí být asi dovysvětleno:-)
Mám za to, že se mi podařilo jít víc do hloubky, než kdyby se jednalo o styl - on...
Díky, na tu Báru ještě mrknu...ale proč by autista nemohl přemýšlet o mámě hledaného kůzlete??
Ano, dvě pasáže jsou tam vsunuty vypravěčkou...možná to není dobré, ale nechtěla jsem nechat vyprávět psa:-)
Irenko, chci se zeptat, ta pasáž, která začíná "Půl kilometru odtud v domku,...", je vsuvkou vypravěčky? Takhle určitě autista nevypráví.
Nebo toto: "Bára, máma kůzlete, je mi v patách, vypadá to, že hledá se mnou. Půda je plná čerstvě sklizenýho sena. Po Šmudlovi ani památka." Nevím, jestli by autista cítil potřebu sdělovat, že Bára je máma kůzlete.
aleš-novák
17. 09. 2017Pán prasat se vrací!!!
blacksabbath
17. 09. 2017přečteno....p r o ž i t o .........díky......*/***
Musí tam být určitá stylizace, ale to je myslím jasné:-) Budu ráda, když se čtenáři vyjádří k tvé námitce, já nedokážu argumentovat, proč jsem tak či onak tohle napsala, píšu víceméně intuitivně...
Jen vím, že ten, který je mojí předlohou, uměl vyjmenovat latinsky v pěti letech jména všech prehistorických příšer, například, a nyní strčí každého do kapsy vyjmenováním složek potravin, které ho zajímají, do detailu:-)
Ano, popisuje, co se mu přihodilo ten den. Celkem často to ale uvádí do souvislostí, do kterých to potřebuješ zasadit ty, ale ten autista by je nejspíš neviděl, protože kdyby je viděl, neuvažoval by tak, jak popisuješ, že uvažuje, když třeba popisuje, co dělal s těmi mravenci nebo s tím kůzletem atd.
Chápu, že velmi těžké popsat to z hlediska autisty a zároveň aby děj dával smysl běžnému čtenáři.
kvaji, díky za přečtení a názor. No, on jen popisuje, co se mu ten den přihodilo, a jelikož ho dobře znám, zkusila jsem to...
Četl jsi knížku Podivný případ se psem? Nevzpomenu na jméno autora, před pár lety jsem četla,moc se mi to líbilo...a ten autista, který vyprávěl příběh - knihu - byl uvěřitelný.
Je možná, že jsem to nezvládla. Samozřejmě. Díky.
Příběh je to velmi silný, dobře napsaný. Netroufám si hodnotit, co sítí a jak přemýšlejí autisté. Jen jsem četl, že autisté toho druhu, jak byl vyobrazen ve filmu Rain Man, jsou ojedinělí.
Podle mého je ale problém tohoto tvého příběhu ve vyprávění ich-formou. Často z něj vyskakuje, že to není uvažování autisty. Myslím si, zkrátka, že autista toho druhu, jak popisuješ jeho jednání a uvažování, by nedal dohromady takto vystavěný příběh.
Jiři, zcela určitě stojíme o tvůj názor, kdo jiný by měl přispět do debaty než ty:-)
Ano, těžká forma autismu znemožní postiženému žít běžným životem, ale i tak myslím, že na každém životě je něco, zač stojí žít:-)
Díky!
Pavle, děkuju za tvůj komentář, kdysi jsem pracovala v ústavu pro mentálně postižené děti, a zpětně si uvědomuji, že tam bylo i několik autistů, ovšem tehdy se jim tak neříkalo, tato nemoc spadala dřív do kategorií - debilita apod.
Přitom většinou /píšu o lehce či středně postižených/ mají nějaké, i nadprůměrné, schopnosti, a mohou se zařadit do relativně normálního života, jen je potřeba se jim nadprůměrně věnovat, mít trpělivost a snažit se je chápat.
Díky!
My máme v rodině taky (je to můj nevlastní vnuk) mírně postiženého kluka s autistickými sklony, takže o tom něco vím. Autismus se opravdu projevuje v různých formách. Ten náš zase má problémy s češtinou (například neužívá zájmena - jsem, jsme...), ale má enormní paměť na čísla, a na počítači je silně nadprůměrný. A směje se většinou něčemu jinému, než my. Řekl bych, že jsem částečně pochopil jeho myšlenkové pochody. A cit má, ale neumí (nebo nechce) ho dát najevo.
Tedy chápu i Rudu a věřím, že v příběhu není nic nadsazeno. Je to tak akorát... také jako bych ho viděl /******
Ráda píšu i o věcech, které nejsou tak úplně košér, neboť každý z nás je v sobě nosí, i když třeba nepolyká živý hmyz...
Stejně je i ten prolog zajímavý a mohl by pokračovat. To je právě to... co všechno v sobě máme a nepřipouštíme si to
doufám, že to nevyznívá jako moralizování ;-)
Některí věci nemusím... živočišná říše je jedno velké peklo a člověk se chová, jako by do ní ani nepatřil. Někdy si říkám, že si všechno to utrpení asi zasloužíme. Ty hlavičky ať radši trhá :-)
Dodolo, dík moc, no, když se to tak vezme, v mnoha částech světa se normálně hmyz jí, běžně, a když jsem mu, chlapci, dnes říkala o zveřejněné povídce, doplnil detail: už ty hlavičky netrhá, a dokonce je -mravence- celé polyká živé:-) dík!
Uf, tentokrát tam máš docela drastické momenty. Slyšela jsem, že autista nevnímá živé bytosti jako živé, nebo aspoň míň než zdraví lidé . Proto mě taky překvapuje ten vztah ke zvířatům, mravenec je ovšem taky zvíře... Musí být těžký život autisty a ještě těžší pro jeho rodinu.
Štírko, poprvé /kromě Aslana/ jsem něco psala v ich formě, a dalo to fušku, ale sama nedokážu posoudit, zda to za něco stojí nebo ne. Díky vám, kteří mé pokusy čtete, vždy jsem napjatá:-)
Opět přečteno jedním dechem. Umíš. Co je skutečnost a co vymyšlený příběh, nerozeznám. Ale čte se to skvěle...
Evženie Brambůrková
16. 09. 2017Jak ty to děláš, že se to tak krásně čte? :-) /T
Diano, díky za čtení a komentář. Zvířata zaujímají v životě "našeho autisty" dost významné místo, city, které neprojevuje lidem kolem sebe, dává zvířatům, a je na to hezký pohled:-) Díky.
Nejsilnější pocit bylo překvapení. Měla jsem uplně jinou představu o autistech. Nejvíc mne překvapil ten jeho vztah ke zvířatům - myslela jsem, že autista příliš nevnímá, nedotýká se a nekomunikuje ani s lidmi, ale ani se zvířaty..Ovšem, záleží na síle toho postižení, ale je také možné, že se to u každého projevuje jinak. Každopádně jsi mne přinutila k přemýšlení - a to je záslužné. Víš, je mnohdy těžké pochopit lidi "normální", natož lidi s psychickou poruchou. Ale musíme se snažit, jinak by nebyl svět dobré místo pro život. Díky!
Jardo, děkuju. O podrobnostech myšlení jiných, nejen autistů, nevíme nikdo nic, tady jsem dávala dohromady své poznatky z projevů tohoto chování, neboť mám možnost vidět zblízka:-) Děkuju!
Ireno, jak to děláš... Čtu a prožívám všechno s tvými postavami. Nevím, nemůžu vědět, jak myslí autista, jak co na něho působí, jak doslova se vypořádává s běžným životem, ale mám dojem, že toto je ono. Právě tak to může probíhat. Možná mu přiznáváš víc citu, než slýchávám, že ho mají, ale možná taky ne. Každopádně uznávám tvou snahu o rozkrytí autistické duše a - věřím ti.