Bez polévky bos

Naděje na štěstí

Z dlouhých sklenic loví horké maliny ve šlehačce. A vedou milostnou rozpravu: on cílí na její krásu, ona klopí oči a připomíná naději na štěstí. V televizní reklamě by jeden z nich strčil druhému do úst lžičku a oba by to náramně rozesmálo. Pak on ji strčí lžičku s malinou do úst a oba to náramně rozesměje. Stop! zavelí z režisérské stoličky malý podsaditý mužík. 

Bez polévky bos

Neděle večer. Na město padá mlha. Prošel jsem hájem branického lomu k rozhledně už za tmy. Dole proudila auta a nahoře kromě mě nikdo. Kdosi tu zapálil dvě svíce, listopadové plamínky neznámého světlonoše. I lampy kolem silnic hořely jako plamínky svíček. Hořely svými watty na cestu anonymním řidičům. Zanedlouho utonou v mlze. A někteří budou bourat a pak o tom doma vypoví strašlivou řeč; budou vyslechnuti a nasyceni horkou polévkou, co klidní mysl. Kus Prahy tu má člověk v dohledu a jisté ticho k přemýšlení; než úplně utone v mlze a myšleném; bez polévky bos.

Učarovat verš

Nedostatek světla, na konci října už trvalý, navíc vpodvečer, nebránil mu psát do školního sešitu báseň. Autobusem na Smíchov se kodrcal z Jižního města, patrně z odpolední výuky gymnázia. Kolem hlavy měl teplou čelenku, protože zima už se brala vážně. I on bral svou úlohu vážně, a tak zapisoval slova do řádků pod sebe, pozoroval ubíhající krajinu betonu a světel, zamýšlel se. Psal o kouřícím plechovém soplu táhnoucím se od Holešovic k Zbraslavi, nebo o o měsíci neklidně usedajícím na hladinu řeky? Nevím, písmena byla příliš malá a řidiči ještě předpis neumožňoval zapnout vnitřní osvětlení. A tak nevím. Ale zítra v gymnáziu dá ten mladý básník svůj podvečerní zpěv přečíst spolužačce. A ona zjihne pod náporem řeči tak neobvyklé a na oplátku mu učaruje svůj verš. 

Zmrzlinky

I za mlžných říjnových rán musejí do práce. A tak vysedají na Budějovické ve svých krátkých sukýnkách, takové zmrzlinky. A ručičky zatínají v pěsti, protože zimu kočičky tuze rády nemají. Třeba ta zrzka s černou šálou, ještě před hodinou čouhala ze saténu nahatá a rozehřátá milostnými sny. A teď už musí takhle… jde jí hlavou.

Štěstí v zimníku

Jeli podvečerním autobusem k Budějovické. Nevypadali jako z reklamy na rodinné štěstí. A nikdy by jim hypotéku ani nenabídl. Taková zanedbatelná dvojice. V trochu nepadnoucích zimnících sdíleli jedny sluchátka. Každý s jedním v uchu drželi se za ruce a poslouchali kdoví co. Vypadali šťastně. Věřil jsem jim ten výraz mnohem víc než lidem z reklam.