ZASE TY ZVLÁŠTNÍ VÁNOCE

Již jsem dlouho o našich zvláštních Vánocích nepsala. Tak kdo chcete, zkuste zase nahlédnout do naší autistické domácnosti. A všem vám přeji veselého Silvestra, pěkný Nový rok a hodně štěstí a zdraví v roce 2018.

,,Letos se pokusím udělat opravdu krásné Vánoce, hlavně Štědrý den." To jsem si říkala už od listopadu. Dárky byly skoro všechny nakoupené, začátkem prosince opatřeny vánočním papírem a barevnými stuhami. A to je pro mne vždy signál, že už můžou Vánoce začít. Aspoň vevnitř to mám tak nastavené. Ještě zbývá přemluvit sama sebe k umytí oken, přesvědčit sebe i ostatní, že koupené cukroví bude také dobré. A stejně tak jako předešlé roky, tak i letos nám něco málo upeče moje máma. A tak se také stalo. Blížil se den malé d, což je dvacátý třetí prosinec.. Pro mě má velkou důležitost na poli gastronomickém. Rybí polévka a bramborový salát musí v tento den bezpodmínečně zaplnit ledničku. A to doslova. Jak totiž náš autistický syn Pavlík velmi prapodivně jí, snažím se obsah ledničky dostatečně podřídit jeho stravovacím návykům, nebo spíš šíleným stravovacím zlozvykům. A to podotýkám, že ani můj a manželův jídelníček nevykazuje žádné známky zdravé výživy a životosprávy. Leč synovo jídlo je extrém. Již dávno jsem pochopila, že on nebude ten, který by měl potřebu se přizpůsobovat našemu ne úplně zdravému, ale aspoň trošičku normálnímu stravování. A proto vždy před jeho příjezdem domů nakoupím párky, plátkové salámy a nespočetné množství jogurtů, termixů a pudinků. Nesmí chybět na každý večer salátová okurka, z kterých už několik měsíců vyžaduje salát s citronem a s cukrem. A já mám tak dobrý pocit, že krom toho cukru přeci jen aspoň jednu zdravou poživatinu do něj dostanu. Pak uvařím brambory, bramborovou kaši, rýži, květák, brokolici a čekám, co z toho si vybere. Takže se pak těžko do útrob lednice vejde všechno vánoční jídlo. Prostě jsem ale kouzelník a vše jsem uskladnila. Syn byl sice už dva dny doma, ale hodně a hodně spal, téměř vůbec nic nejedl, jídlo neubývalo, lednice občas prapodivně vrčela. Naštěstí ten nápor vydržela prozatím ve zdraví. Nastal den velké D, nebo-li Štědrý den. Vstala jsem v pět hodin, koukla na počítač, nasnídala se a vrhla jsem se na obalování řízků a kapra. A jelikož všichni stále spali a já se nudila, tak jsem to vše i usmažila. Syn vstával v deset hodin, byl převléknut, dostal léky, dal si jeden termix a šel opět do postele. A spal a spal a spal. Nabízela jsem mu řízky, kuřecí polévku, kterou jsem vařila kvůli němu. Odolával úplně všemu. Kolem čtrnácté hodiny se trochu víc probral, snědl další dva termixy a pak si objednal párky. Koupila jsem aspoň nějaké ,,lepší", když jsou ty Vánoce. A zase zalezl do postele. Kolem sedmnácté hodiny vylezl, dal si jeden jogurt florian. Rychle jsme v obýváku na stromečku zapálili čtyři svíčky a zavolali ho. Hbitě přiběhl, svíčky rád sfoukává a čichá dým, až ho to štípe do nosu. To je pak spokojený. Když chtěl odejít, ukázala jsem mu dárkovou tašku. Vytáhla jsem z ní ,,káču" a roztočila ji. Zálibně se na to díval a smál se. Točili jsme znova a znova....Pak snědl několik čokoládových bonbónů a odešel zpět do postele. My jsme si s manželem rozbalili další dárky a byli jsme oba moc šťastní, že tentokrát s námi Pavlík pobyl u stromečku možná celých pět minut. Tak přeci jsme se zase po létech dočkali ,,rozzářených dětských očíček". A to, že je tomu dítěti už 26 let, neřešíme. Pořád je to naše dítě. A na tu kuřecí polévku a řízek také nakonec došlo. Jen o den později. Všechno má svůj čas.

---