Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSběratel
Autor
Ozzozorba
I.
Pan Smetko právě procházel halou svého bytu; pohledem se zastavil na ochranném štítu, který sloužíval vojákovi na bojišti. Pocházel z 15. století. Převažovala šedá barva, pouze na přední části byla viditelná začouzená žlutá tkanina. Ve středu byl zasazen symbol lva. Pěkný kousek, pomyslel si. Kdo ví, komu sloužil v bitvách a zdali úspěšně. Byl to ten typ pro pěšáka. Neměl nejmenšího poškození, pouze zub času na něm ukrajoval kousek po kousku, plynule a z nezadržitelnou pravidelností na lesku.
Člověk proti člověku …… „ hm, jak hloupé“ pomyslil si v duchu pan Smetko. „Ty nekonečně a nesmyslně se opakující války lidstvo dočista zahubí“ rozvíjel myšlenku a pokračoval dále do koupelny, kde si opláchnul svůj vodnatý obličej.
Byl srpnový den, dost horko a trochu dusno. „Moc se mi tam nechce, ale musím se tam podívat.“ Pan Smetko měl na mysli telefonický rozhovor. Před dvěma dny dostal avízo od majitele starožitnictví ohledně zajímavé čajové soupravy z 2 pol. 18 století. Prý má jedinečný žlutý email zasazený do měděné mřížky. „Ještě, že to není tak daleko. Je to přece jen velká výhoda bydlet v centru města i za cenu toho proklatého dusna. Ale vždyť ty parna zase odezní tak jako každý rok.“, pomyslel si pan Smetko.
Už si ani nevzpomíná, kdy si opatřil první starožitnou věc. Možná to bylo, když dostal měděnou minci, o níž si myslel, že byla součástí velkého pokladu. To mu bylo deset let. Nyní ve svých 58 letech se může pochlubit zajímavou sbírkou různorodých předmětů, pocházejících z minulosti. Mezi nimi se vzpínají starodávné dřevěné tyče s kováním. Nikdo neví, k jakému účelu sloužily. Dále celá řada různorodých nádob a váz, perské koberce, dřevěné sošky, jednotlivé kusy starožitného nábytku, šavle, palné zbraně s ozdobným kováním a mnoho dalších malých i větších předmětů vyplňujících většinu místa v bytě. Zkrátka vždy se našlo trochu místečka pro něco nového.
Veškeré nashromážděné předměty si pan Smetko pečlivě vybíral. Dbal na to, aby byly v co možná nejlepším stavu, pokud to jen šlo a hlavně, aby byly staré.
Bydlí v prostorném bytu v centru, kde žije již dvacet let. Nemá děti ani ženu. Pobírá nezanedbatelně vysoký důchod, který bohatě stačí na pokrytí základních životních nároků pana Smetka. A ty nejsou velké. Většinu času tráví pan Smetko sám v bytě anebo se prochází v nedalekém parku.
Unaveným pohledem se podíval na sebe do zrcadla. Obličej matný, trochu rozmazaný, jako by se ztrácel v kůži. Oči maličké, bystré a v dobré formě. „Nu, nevypadám zas tak zle.“ Po celém těle cítil lehké chvění. Ano, byl to ten známý pocit. Očekával něco nového, těšil se. Do rozložitého těla se lila nová energie. Otřel obličej hutným ručníkem s egyptské bavlny. Cítil se svěží a ve formě.
Pomalu přecházel po tlustém perském koberci. Ani nevěděl jak, ocitnul se v obývacím pokoji, tváří v tvář africké masce. Vždy si myslel, že na této masce je něco zvláštního. Nyní to pociťoval znovu. Koupil ji ve starém bazaru na istanbulské tržnici. Ještě teď, po tolika letech slyší v uších ten neustávající kolotoč zvuků, prachu, hemžení, lomození a křiku. Zhluboka se nadechnul a nasával dávno zapomenutou atmosféru. „Pravda ,byl jsem tou dobou o něco mladší, vitálnější a silnější. Ten pocit je ale stále tentýž.“ Po těch letech ho vůbec neubylo. Spíše jako by uzrál právě v tuto chvíli. Pan Smetko se zhluboka nadechl a cítil v těle příliv další blahodárné energie. Ano, to jsou ty okamžiky, které stojí za veškerou námahu spojenou s pořizováním dalších věcí.
Přes veškerou různorodost předmětů, které si pan Smetko pořizoval, měly jedno společné - vyvolávaly jemné a blahodárné vibrace.
Znova se podíval na masku visící nad tepaným orientálním talířem. „Zvláštní.“, pomyslel si. Dívaly se na něj hluboké oválné díry. Oči, které nikdy nic neviděly, a přesto mají v sobě něco tajemného, něco, co ho nesmírně přitahovalo. Sedl si na divan a přitom nespouštěl z masky oči. „Velmi zvláštní, nikdy jsem na to nepomyslel.“ „Ten pocit .“…. pomalu se natáhnul pro krabici s doutníky. Chvíli doutník držel v ruce, přičichnul si, zhluboka se nadechnul a zapálil. Nuže, je čas se podívat na ten kousek, který pan Nabyl tak květnatě vychvaloval.
Je to už dlouho, co si naposledy něco opatřil. Možná dva roky. Nikdy si nekoupil něco opravdu drahého. Hlavní kritérium jeho výběru byl podivný pocit, který v něm samotném předmět vyvolával. Šlo o velice jemné a blahodárné vibrace. A ty se kupodivu zřídka kdy vyskytovaly v předmětech vznešených a velmi cenných.
II.
„Ne, a já vám znova opakuji, že více už s cenou jít níže nemůžu. Opravdu to nejde. To bych to tady mohl rovnou zavřít.“ Pan Smetko právě vešel do starožitnictví na ulici Dr. Malého. Nechtěje rušit diskusi, sedl si pomalu do rozložitého křesla, postaveného v koutu pod velkým plátnem nesignovaného starého mistra. Zhluboka do sebe vdechl pach starožitných předmětů a čekal, až na něj přijde řada. Většinu vystavených i nevystavených starožitností již dávno znal ze svých předešlých návštěv. Kolikráte již tak sedával v různých koutech světa, v rozličných, mnohdy podivných obchodech se starožitnostmi. Ano, měl to rád. Cítil, jak se každou další koupí přibližuje k vyřešení tajemného pocitu. Chtěl ho nejenom pocítit. Chtěl ho uchopit, zvážit, pomačkat, prohmatat, zkrátka celou tu záhadu pochopit.
„Je to opravdu jedinečná čajová souprava.“, slyšel jako by zdálky. Už si ani nepamatoval, že vstal a 5 minut hovořil s panem Nabylem v jeho soukromé kanceláři. „Je bez prasklinek, zcela funkční a ve velmi zachovalém stavu.“, pokračoval pan Nabyl. „Ach ano, pěkný kousek.“, odvětil pan Smetko. „Je ovšem nutno vše pořádně vyčistit. A pak ty skvrnky na konvici překrývají zelené lemování“. Pan Smetko mluvil, ale jeho hlas mu zněl jaksi vzdáleně. Trochu jako ozvěna. Ten podivný pocit při pohledu na africkou masku v něm neustále rezonoval. Prostě, ať se snažil sebevíc, nemohl se této podivnosti zbavit. Možná to bylo také tím, že samotný dojem byl docela příjemný.
Pan Smetko si vzpomněl na starý článek v novinách s nápisem: DAROVAL velmi vzácnou sbírku státu. V tom článku se ministr kultury velmi podivoval, jak vůbec může někdo něco tak cenného jen tak darovat státu. Jakých kvalit musí člověk nabýt, aby byl schopen něco takového udělat. A vůbec, je to věc krásná a hodná následování. Sbírka byla velmi ceněna i v kruzích zasvěcených. Byly tenkrát podány žaloby ze strany příbuzenstva o neplatnosti darovací smlouvy. Neúspěšně. Pro sbírku byla vyčleněna pěkná renesanční budova v centru hlavního města s názvem Míšeňský porcelán. Také pan Smetko tehdy žasnul nad takovým počínáním. Nyní tomu rozuměl. Kolekce byla pro pana Darkova vším. A proto, aby ji zachránil před vypleněním, musel ji darovat státu. Nemohl ji ponechat příbuzenstvu, které by ji neváhalo rozprodat. Těžko mohl jednat jinak a těžko by jednal i on na jeho místě.
Pan Smetko byl opakem ambiciózního člověka. Nikdy by nepomyslel svou sbírku někomu darovat. Dokonce ani nepřemýšlel o tom, co by se mělo stát s nasbíranými předměty po jeho smrti. Věci sbíral pro sebe sama. Byly to předměty povahou a účelem od sebe vzdálené. Těžko by se mohly honosit názvem sbírka. Všechny předměty měly jedno společné. A to, vyvolávaly v jeho majiteli pocit tak příjemný a tak tajemný, který ho veskrze naplňoval jemnými vibracemi. Nechápal to ani on a těžko by to vysvětloval někomu jinému. Svůj vztah k věcem, které vlastnil, by definoval asi takto: zapůjčená věc. Veškeré předměty, kterými se v bytě obklopoval, chápal jako předměty půjčené na určitý čas. Dávno před ním tyto předměty někdo vlastnil a v průběhu doby se „předávaly“ z majitele na dalšího vlastníka, ať už prostřednictvím koupě, daru, krádeží či jiných okolností. Nyní je má on, pan Smetko, a po jeho smrti je bude „vlastnit“ někdo jiný. Předměty sloužily jako takový spouštěč. Člověk by skoro řekl, že jde o jakýsi katalyzátor. Pořízené starožitné kusy vytvářely atmosféru vhodnou pro určité vibrace, které on, pan Smetko pociťoval.
„Máte čaj?“ otázal se pan Smetko.
„Ó jistě, jaký druh si pán bude přát? Indický, čínský, zelený nebo snad černý?“
„ Jakýkoliv bude dobrý, dejte ten, který uznáte za vhodný, s tím si nedělejte starosti. Jen chci, abyste připravil čaj v této čajové soupravě. Musím to, víte, ehte, nějak vše vyzkoušet než přijde řeč na koupi.“
„Jak račte poroučeti,“ odpovídal pan Nabyl, odnášeje čajovou konvici do zadní místnosti.
Pan Smetko se posadil, tentokráte na čalouněnou pohovku před kulatým mramorovým stolkem. Bylo pozdní odpoledne. Sluneční paprsky prosvítaly skrze formaci šesti čajových šálků, které se na něj jaksi tázavě dívaly. Bylo vidět, jak jsou křehké, jak jsou krásné. Na vstupních dveřích do starožitnictví byl již několik minut vyvěšen nápis ZAVŘENO. Byly slyšet zvuky z ulice, ale jaksi tlumeně a vzdáleně. Nad vším se snášel klid a pokoj. Jako když zapadá slunce na poušti, a vše rozpálené si může konečně oddychnout. Jako večerní mlha, která všemu dává punc tajemna. Dokonce i starožitné hodiny jako by tikaly v tichosti.
Kdyby pan Smetko mohl, uslyšel by tenký a chvílemi přerušovaný zvuk červotoče, který si prokousává cestičku nohou starožitného divanu. Netuše o železném kování na jejím konci, ve tvaru lví tlapy. „Tak jsem tady,“ komentoval svůj příchod pan Nabyl a v ruce nesl kouřící starožitnou konvici se žlutým emailem, zasazenou do měděné mřížky.
„Omluvte mne, chvíli to trvalo. Musel jsem vnitřek vyčistit. Jistě se z ní už století nikdo nenapil.“
Zatímco pan Nabyl hovořil, nalíval z konve kouřící čaj do nejblíže postavených dvou šálků. Poté přisedl na čalouněnou pohovku podávaje opatrně šálek horkého čaje panu Smetkovi.
„Při popíjení z tak krásných a starožitných skořápek“, pokračoval, „je přímo cítit hmatatelně celou, ech, jako bych to tak řekl, historii, epochu, člověk jako by se ocitnul v dobách dávno minulých. Ba co více, jako by tam právě přebýval,“ a s neskrývaným požitkem pan Nabyl, mlasknul.
„Ach ano, může to tak být.“ Odvětil pan Smetko, pokládaje opatrně šálek na okraj stolu.
„Víte, pane Nabyle, na něco bych se Vás rád zeptal. Většinu času trávíte ve svém obchodě. Je to tak?“
„Ano zajisté“ odvětil pan Nabyl a pokračoval. „Můj obchod je pro mne vším. Jsem zde od rána do večera. To víte, žena mi zemřela a děti jsme nikdy neměli. Copak já, starý kozel, bych dělal doma. Vlastně teď mne napadlo, že doma jsem přece tady,“ a rozhlídnul se měkkým pohledem kolem sebe.
„Někdy, když už mám zavřeno, zrovinka jako dneska, jen tak sedím. Je mi tuze dobře a přitom nasávám atmosféru všech těch starožitných věcí, co jich tu jen vidíte kolem dokola. Ty starožitnosti jsou jako moje děti. Sbírám je a posílám znovu do světa.“
Pan Smetko uslyšel jemné mlasknutí. Pan Nabyl pokračoval rychle ve svém povídání, jako by se obával, že bude přerušen.
„Lidé ke mně do obchodu přinášejí všelijaké krámy. To víte, oni si myslí, že mají kdoví jaké poklady a přitom, …. vždyť to znáte, samý šunt a haraburdí. Najdou se i docela pěkné věcičky, a ty já tuze rád. Vítám je jako nového hosta. Vždy se najde nějaké to místečko, tak, aby byla věc na očích. Některé předměty, ač pěkné, bývají v žalostném stavu. A tu je potřeba věc trošku opravit, přitáhnout, naleštit, vycídit. Ale ne až tak moc. Věci přeci jen musí vypadat, že jsou staré“, a přitom spiklenecky mrknul očkem na pana Smetka.
„Vše si dělám sám. V zadní části hned za kuchyňkou mám takovou malou dílničku.“, pan Nabyl zvedl šálek čaje a trochu upil. Byl to člověk malé a hubené postavy. Mohlo mu být něco málo přes šedesát let. Na hlavě kostkovanou čapku. Oči tmavé, zasazené do oválné hlavy bez vlasů. Nad očima dva symetrické oblouky, tlačící se přes kůži. Obočí ve tvaru zahradního truhlíku s dobře rostlou pažitkou. Čelo jak zčeřená hladina náhodně vhozeným kamenem.
„Jistě mu prošlo rukama mnoho zajímavých starožitností,“ pomyslil si pan Smetko. Ruce pana Nabyla byly ostatně pěstěné a velmi jemné. Takové mívají obvykle hodináři. Pan Smetko se zadíval do temných očí pana Nabyla, trochu se naklonil a zeptal se sotva slyšitelně.
„Nemíváte v těle někdy takové …. jak bych to tak řekl ….podivné vibrace?“ Vážný výraz pana Nabyla prozrazoval určitou zkušenost s tímto tak podivným pocitem. Rozvážně a velmi pomalu nalíval pan Nabyl do již dávno vyprázdněných šálků další dávku čaje a pravil.
„Je tomu už dávno, co jsem se naposledy dotknul těchto nádherných výšin. Prožitek tak jemný, dočista éterický, skoro jako sen….. Nato se opravdu nikdy nezapomíná,“ zasnil se pan Nabyl a podíval se vlhkým pohledem do míst, kde stála starožitná lampa. Byl slyšet tlumený zvuk narážející mouchy, do jejího matného světla.
Pan Smetko zprudka vstal a začal se nervózně procházet po místnosti. Něco ho napadlo. Ano, má to přímo hmatatelně na mysli. Nejde tu přece o pocit, který se každým novým předmětem, každičkou novou nebo se nově tvářící událostí mění. Jeho intenzita zůstává přece pořád stejná. Myšlenka, která ho právě napadla, byla tak zvláštní, že se ji až bál dále rozvinout.
Že-by-tvůrce-vibrací-byl-on-sám? Že by tím tajemným zdrojem, tím dynamem otáčel on, pan Smetko? Udělalo se mu nevolno. Pomalu si sednul na divan a natáhl se pro již v pořadí třetí šálek čaje.
III.
Jako obvykle touto velmi brzkou dobou řádilo různorodé zpěvné ptactvo po větvích nedalekých stromů. S neskrývaným zápalem na sebe navzájem štěbetali, všemožně se hašteřili a vůbec nebrali ohledy na pana Smetka, který ještě spal.
Bylo krásné srpnové ráno. Slunce každičkou minutou sílilo a vlévalo své blahodárné paprsky na vše kolem. I ty nesilnější kapičky rosy nemohly odolat tak zářivému začátku nového dne. Ani pan Smetko nebyl ušetřen a pozvolna se probouzel. Zadíval se do oken a pochopil, že dnešní den bude velmi horký a parný. Obléknul na sebe župan s jemným červeným lemováním.
Jako každé ráno mířil si to rovnou do kuchyně, ve které si s železnou pravidelností připravuje svůj oblíbený čaj. Vybírá si ho z mnoha nakoupených druhů podle momentální chuti a nálady. Zelené, černé, olongy, bílé, žluté, i pochybné konsistence. Dnes padla volba na čaj bílý, s jemnými vlákny po stranách. S neskrývanou rozkoší naléval kouřící tekutinu do šálku s květinovým vzorem. V ruce držel konvici s jedinečným žlutým emailem, zasazenou do měděné mřížky.
18 názorů
Docela chápu vybrace o kterých je řeč. To samé vyvolávají staré obrazy, knihy, ale i staré stromy, takový tajemný pocit minulosti a vzdálenosti krajin původu.
Abych to plně vstřebal, musel bych číst znovu a odpočatý. Možná textu něco chybí, někde důraz a tempo pro vyvolání ještě silnějšího dojmu a na druhou stranu méně důležité části textu ubrat pro zvýšení čtivosti.
Může to být ale tou momentální únavou, takže ber s rezervou.
První větě nesluší to dvojí "přívlastkové" nastavování (...kde... který...) I dál mi text přijde psán poněkud zdlouhavě a tak zvláštně "opisně", jako by ta rovláčnost, která mě už málem nutí ke zrychlenému čtení, byla hlavním smyslem té povídky. Až poslední kapitola označná III. tomu celému dává smysl, vlastně jakýsi náznak "nesmyslu", o němž jsme si na Písmáku tuhle s někým psali... A když odhlédnu na začátek ke jménu autora, už "jsem doma". Tip.
Díky za vhled. Ano je to tak, úvahy přímo miluji. Od této pružiny se mohu odrazit (tedy méně popisu a více šťávy).
Podívej se, od druhého odstavce se mi to moc líbilo. Pasáž o darování / vlastnění a obecně o vztahu ke věcem je výborná. Ukazuje se tu ostrý konstrast k první části: úvahy ti jdou mnohem lépe než popisy. V soustavných popisech totiž lehce ztrácíš hloubku a sklouzáváš k banálnímu a povrchnímu opisování věcí. Chtělo by to celkově trochu pročistit a zaměřit se na to, co je gró textu. Za mě tip.
"Alternativní pojem určenosti." Tvá záměna (věcí, dějů ap) obecně určených, v alternativu viděných, Tvým osobytým pohledem.
"Optačích místech", jsem se nikde nezmiňoval.
Ale ano, dá se to číst. Je třeba se vyhýbat zdvojeným výrazům, jako "opět znovu", a hlavně pozor na přechodníky. Někde tam máš ženskou koncovku -íc a v poslední větě dokonce pro množné číslo: -íce. Mužský rod jednotné číslo je -e (drže).
Komorní příběh dvou osamělých mužu se společnou láskou k starožitnostem. Nezapoměl si ani na "své" alternativní pojem určenosti, tentokrát ve vibraci. Nádherná popisnost : "Čelo jak zčeřená hladina náhodně hozeným kamenem." I obrat ... a rozhlédl se měkkým pohledem kolem sebe. Určitě se vždy najde to, co se dá opravit, upravit. Nakonec. Nade mnou, je mnohé řečené.
Jak vedeš tah příběhem, je mi blízké.
Zajíc Březňák
16. 01. 2018Mně se to líbí tak, jak to je (snad až na často opakované slovo "vibrace").
Ozzozorbo, místa, která jsou kouzelně napsána, se střídají s rozvláčnými, mnohokrát zbytečně opakovanými.
Třeba zde_- Na zemi, na zdech, v policích, ve skleněných skříních. - bych odstranila, v předešlé větě máš napsané, že předměty byly všude, tak proč vyjmenovávat?
Nyní to pociťoval opět znovu. - stačí jedno , buď opět, nebo znovu.
Pobírá nezanedbatelně vysoký důchod, který bohatě- a pak píšeš o základních nárocích - napsala bych jen - Pobírá důchod, proč to tak specifikovat, jaký...
Už v první části se často opakuje - tajemný, jemný, zvláštní, vibrace - a ve druhé taky, tohle bych dost krátila, čtenáři to stačí jednou...
Odstavec o DAROVÁNÍ - takhle to tam bůhvíproč máš, bych úplně vynechala, stačí "myšlenka" hrdiny na to, co s předměty bude po jeho smrti...
Och ano, jak račte poroučeti, - stačí - jak račte...poroučeti nikdo neříká, to samé množství přechodníků, tím to není zajímavější:-)
člověk jako by se překlenul do dob dávno minulých- jako by se ocitnul
Že-by-tvůrce-vibrací-byl-on-sám? Že by tím tajemným zdrojem, tím dynamem otáčel on, pan Smetko? - to se mi líbí nejvíc, ovšem už v další větě - zadíval se s nadějí něčeho se chytit je nešikovně řečeno...snad - rád by se pohledem něčeho chytil...
Pozvolna si obléknul župan - proč pozvolna?
V ruce držíce - držel v ruce...
Za hezkou myšlenku a "ptačí" místa ti dám tip, ale je na tom ještě moc práce...