Profesorka

           Pochodovala úzkou uličkou mezi krajní řadou lavic a okenními parapety tam a zpět. Nevědouc, čím vyplnit dlouhé vteřiny inscenovaného čekání, konečky prstů stírala kapky vody z orosených skel. Nikým nezalívané kytky jí na chvíli připadly povadlé jako ona sama - rychle ale tu hloupou myšlenku zapudila.

           „Ví tady vůbec někdo - když už vás tedy přijali na vysokou školu - něco o lingvistice a etymologii?“ položila jízlivým hlasem řečnickou otázku. Žádné odpovědi se nedočkala. Asi padesátka studentů různorodého složení dál bez zájmu koukala do prázdna. „Nikdo nic neumí, ještě se usadíte do zadních lavic, aby vás nebylo vidět, abyste náhodou nemuseli vyvíjet žádnou aktivitu. Přitom jste tu dobrovolně a nikdo vás tady nedrží,“ hřímala dál do přednáškové místnosti.

           „Můžete mi vy tam vzadu říct, o čem se bavíte? Znáte snad odpověď na moji otázku?“ obrátila se k dvojici mladých lidí v poslední lavici.

           „Neznáme!“ odsekla nápadně hezká dívka v černo-červené kostkované košili a ostentativně se odvrátila od profesorčina pohledu.

           „A vy?“

           „Nemám zdání,“ nenamáhal se s odpovědí vedle sedící mladík. 

           „To je úroveň!“ povzdechla si znovu směrem ke třídě, v níž marně hledala oporu. „Přednášela jsem na Vídeňské univerzitě a řeknu vám, že venku je úplně jiná kultura. Tam chtějí být studenti ve všem nejlepší, jsou aktivní, derou se dopředu, aby něco dokázali. Ale u nás? My se vždy nejraději schováme co nejhlouběji do davu.“

           Používala tuto naučenou floskuli velmi ráda. Táhlo jí na šestapadesát, ale na svůj věk vypadala pořád dobře. Byla na své úspěchy pyšná, během svého života přednášela na evropských univerzitách, publikovala odborné stati v zahraničních časopisech, dodnes se na pedagogických fakultách učí podle jejích učebnic. Jenže propast mezi ní a studenty se rok od roku prohlubovala. Lámala si hlavu jak z toho ven, ale nedokázala s tím hnout.

           „Vidím, že odpovědi se nedočkám,“ povzdechla si naoko smutně, ale v koutku duše se rozplývala radostí. Zase je to tady, teď přichází ta tolik očekávaná chvíle, kdy může - pokolikáté v životě už - dát před zaplněným sálem na odiv svoji jedinečnost.

           „Na co se to vůbec ptala?“ špitla ke svému sousedovi dívka v zadní řadě.

           „Prý proč se Rakousko ve všech světových jazycích řekne Österreich, Austria nebo tak nějak a jen v češtině úplně odlišně Rakousko,“ odvětil spolusedící.   

Pro osazenstvo pátého ročníku magisterské studia byl tento sylogismus zcela nepodstatnou záležitostí. Pro profesorku - nejlepší ve svém oboru - to však byla otázka života a smrti.

„Dlouho jsem po tom pátrala, až jsem nalezla odpověď v Kosmově kronice, v níž je zmínka o hradu Ráb na česko-rakouském pomezí, podle něhož začali Češi používat termín Rakousko,“ dopověděla vítězně a jejím tělem projel teplý záchvěv pýchy.

Její zásadní sdělení podle očekávání ve třídě nevzbudilo ani minimální rozruch. Po skončení přednášky všichni vyrazili na oběd do menzy, zatímco ona se s pocitem zadostiučinění odebrala do své pracovny. Měla ji sama pro sebe. Celý život byla tak nějak jen sama pro sebe. Neměla žádné přátele. Vysvětlovala si to tím, že se v její blízko všichni cítí méněcenní. Málo s kým si může plodně popovídat o těch opravdu důležitých věcech. Vždyť kdo by jí mohl konkurovat ve znalostech z lexikologie, syntaxe či morfologie.

Z práce chodívala domů až před soumrakem. Bylo tam prázdno. Neměla děti, manžel emigroval těsně před revolucí. Nešla s ním, měla tehdy dobře našláplou kariéru. A dobře udělala, dokázala tady všechno, co si jen dokázala představit.

Den co den seděla sama v zakouřeném obýváku a z gramofonu si pouštěla vážnou hudbu - Beethoven, Mozart, Haydn - pořád dokola. Ta hudba se jí už dávno přejedla, ale noblesní člověk jako ona přece musí poslouchat jen to nejlepší z klasiky. Odpalovala jednu cigaretu od druhé. Z hrnku ze starožitného míšeňského porcelánu po troškách usrkávala vodku s ledem. Vlastně ji neměla ani moc ráda, ale musela si dávat pozor, aby to z ní ráno nebylo cítit. Její spotřeba alkoholu s přibývajícím věkem rostla geometrickou řadou. Půllitrová láhev na večer jí už dlouhé měsíce nestačila. Byla to jediná slabost, kterou si povolila. Jsou ale tak strašné ty osamělé večery.

Mezitím na opačné straně města to žilo. Na studentských kolejích probíhal tento týden už třetí mejdan. Nikoho nepálilo, že do státnic zbývá už jen pár týdnů. Vše bylo tady a teď. Z otevřených oken do noci burácela hlasitá muzika. Na klubovně bylo jak po výbuchu, všude flašky od piva, po zemi se válely poházené sklenice. V rohu místnosti se předčítalo z beatnické poezie, dívky tančily na stolech, zatímco zpití chlapci zaražení v sedačkách rozhazovali rukama a zaujatě o něčem diskutovali.

Jen v jednom pokoji bylo ticho. Mužské ruce rozepínaly knoflík po knoflíku. Ty poslední už z přemíry vášně musely být utrženy. Líbal ji na opilé rty, černo-červená košile odpadla na zem a krajkovaná podprsenka záhy následovala. Dva studenti z poslední lavice do sebe tu noc v dokonalém souznění padali jako slova do vět podle nejpřísnějších pravidel stylistiky. Nemilovali jeden druhého. Láska zde není třeba. Možná však oba právě prožívali nejšťastnější dny svých životů.

Závěrečné zkoušky dopadly katastrofálně, komise likvidovala s úspěšností přesahující sedmdesát procent. Divoký vysokoškolský život si tak mnozí studenti prodloužili o měsíce a roky. Najednou byl všemu konec, hlavně tomu všudypřítomnému trýznivému neklidu, který čekal všude kolem a před nímž nebylo úkrytu. V životě je lépe prohrát, než tlít ve strachu ze selhání.   

Profesorka nechodila ráda mezi lidi, nevyhledávala společnost, na reprezentační ples pedagogické fakulty se však jednou za rok přeci jen slušelo zavítat. Tradičně dostala místo u stolu nejvyššího vedení. Během večera absolvovala množství zdvořilostních, ale úplně bezobsažných rozvorů s rektorem a proděkany. Teď kolem půlnoci zůstala u stolu sama a prázdným pohledem obhlížela taneční parket. V ruce třímala sklenici s džusem, jehož oranžová barva pod přívaly vodky zřetelně ztrácela na sytosti.

„Běž pro ni!“ špitla do ucha svému partnerovi dívka na protější straně sálu.

„Zbláznila ses?“

„Jen jdi, neboj se,“ nedala se odbýt a on ihned pochopil, že to myslí smrtelně vážně.

„Nerada to říkám, kolego, ale vy jste didaktikou nepolíben!“ pokoušel se mladík parodovat profesorčin hlas. „Ještě teď mám před očima ten její arogantní výraz, když mě vyhodila od státnic. Úplně šlo vidět, jakou jí to dělá radost. Ale víš co, po těch panácích nevypadá špatně. Něco vyzkouším!“

Už téměř zapomněla, jaké to je plně se oddat do rukou muže. Vrátila mu tanec, pak ještě jeden a na konci série už se k němu spontánně tiskla blíž a blíž. Byl o mnoho vyšší, ale na tanečním parketu dvojice působila sehraným dojmem. Mladíkovi zkonzumovaný alkohol sebral veškeré zábrany, zajel profesorce rukou lehce pod šaty a hladil jí obnaženou kůži ve spodní části zad. Celá se chvěla a začínala nad sebou ztrácet kontrolu. Zase zatoužila po mužském objetí. Z výšky pozoroval její obličej. Měla zavřené oči a ve tváři výraz, který u ní nikdy předtím neviděl. Oba se teď ocitli na opačné straně propasti. Měl ji absolutně ve své moci.   

Jakmile hudba dohrála a kapela ohlásila přestávku, poděkovala za tanec, odebrala se zpátky ke svému stolu a na jeden zátah dopila obsah sklenice. Po několika dalších krátkých konverzacích s manželkami proděkanů o biostravě a nových trendech v zahradní architektuře se slušně rozloučila a zamířila k domovu. Neútulný byt na ni dnes působil obzvlášť depresivně. Zapnula gramofon a zhroutila se do sebe. Co se to před pár hodinami odehrálo na tanečním parketu? ptala se sama sebe. Bylo to vzrušení? Nebo snad cit?

O čem to tady přemýšlím! vytrhla se rázně ze svých úvah a otřela si rukávem slzy, které ji mezitím vyvstaly na tváři. Neviděla své slzy dvacet let, tak co se to s ní najednou děje. Zakázala si takto přemýšlet. Rychle všechny hloupé myšlenky zapudila. Neměla už sílu vstát a odejít do ložnice. Schoulila se v křesle a pomalu usínala. Její milovaná Měsíční sonáta jí pronikala do těla a snad i kousek do duše.

           Úzkou uličkou mezi krajní řadou lavic a okenními parapety pochodovala postarší profesorka tam a zpět. Konečky prstů stírala kapky vody z orosených skel.

„Ví tady vůbec někdo - když už vás tedy přijali na vysokou školu - něco o lingvistice a etymologii?“ hřímala přednáškovou místností.

„To je úroveň!“

Na fakultě právě začínal nový semestr.