Pastvina

Zachariáš si po dlouhé době vyšel ven s přáteli. Pět mladých lidí se usadilo v tradiční české pivnici. V podniku bylo plno, odevšud zazníval smích a bujaré hlasy, pingl přecházel po place s tácem půllitrů, pozorně se díval; a když některý z hostů dopíjel, položil mu pod nos další škopek.

Zábava byla v plném proudu, jenom Zachariáš seděl trochu stranou, seděl a tupě zíral na ozdobná kachlíková kamna ve výklenku. Nudil se. Urážela ho hospodská mluva, přestože ji dřív tak zbožňoval. Urážela ho všechna ta bodrost, přestože dřív také on hlasitě zpíval, hulákal a tleskal. Ale to bylo dřív.

Stačilo tu a tam zůstat doma a Zachary vypadnul z rytmu.

Nyní se mezi někdejšími přátel nudili. Jen nerad poslouchal všechna ta fádní slova, styděl se. Chtěl svým přátelům poručit, aby s prázdným mluvením přestali, ale neodvážil se, snad by se ani nedokázal správně vyjádřit. Mlčel.

Brzy se zvednul, zahuhlal neupřímnou omluvu na rozloučenou a vyšel ven, procházel se po městě, konečně mohl volně myslet a zdálo se, že v pustině Zacharyho mysli tu a tam vyklíčilo semínko.

Zachary se rozvinul, zatímco jeho staří přátelé zkoprněli. Přestali růst. Zachariáš potřeboval nový tváře, nový názory a nový mozky; nadherný mozky plný nádhernejch myšlenek, mozky plný nápadů a krásnejch krajin.

Procházel se po knihovně, listoval v publikacích a pozorně si prohlížel ostatní čtenáře. Toužil po někom, s kým by mohl sdílet svůj vnitřní svět, toužil po někom, komu by mohl převyprávět svoje názory a svoje postřehy, ale v knihovně nikdo takovej nebyl.

Přestal hledat mezi vysokými regály a šel jinam, šel do kavárny a zabředl do rozhovoru s jakousi dívkou, co seděla sama u stolu a tvářila se rozpačitě. Ani ona nebyla tím pravým člověkem, neboť neuměla poslouchat dostatečně pozorně, skákala Zacharymu do řeči, příliš mluvila a některým věcem vůbec nerozuměla.

Hledal mezi obyčejnými lidmi na náměstí, seznámil se se dvěma turistkami a provedl je po středu města. Uvědomil si ale, že v cizím jazyce se mluví těžce a že hluboký obsah nelze zabalit do fádních forem, řeč s těmi cizinkami byla příliš prostá, zjednodušující, hovorová.

Zbývala další místa. Kostel. Galerie. Divadlo. Univerzitní kampus. Všecko marno. Zachariáš nenašel nikoho, s kým by se dokázal zabavit, nikoho, s kým by dokázal strávit čas. A  tak se den co den vracel do samoty svého pronajatého bytu.

Ráno se budíval ještě před zazvoněním budíku. Chodil do práce, kde prováděl prosté inženýrské úkony. S žádným z kolegů se nijak zvlášť nebavil a nezůčastňoval se ani společných obědů. Na poradách mlčel a v případech, kdy byl donucen vyjádřit svůj postoj, učinil tak vždy jen v kostce a za svůj názor pak již nijak nebojoval.

Takový to tedy byl Zachariáš; štíhlý mládenec s klukovským úsměvem a s jiskrou v oku. Dříve býval oblíbený, neboť dokázal velmi bystře reagovat a vymýšlet všelijaké slovní hříčky a vtípky. To bylo kdysi. Když mu teď nějaký vtip vytanul na mysli, nikomu ho nepověděl. A svou bystrost využíval už ledatak k jízlivostem a ke skryté ironii. A už i tu ironii přestával skrývat a skrz zuby cedil ty nejkousavější sarkasmy.

Hledal v knihách, ale ani ve filozofických spiscích nenašel klid. Jak se smířit s údělem prostého člověka? Jak se nezbláznit nudou a duševní nečinností? Z nedokázal pochopit ani jednu ezoterickou nauku a humoristická dílka odkládal po první rozchechtané pointě. Odpověď nebyla v knihách, ani v notách a ani v obrazech dávných malířů, ani v ničem.

Zachariáš se zahleděl do sebe, protože všecko z vnějšku už podrobil důkladné analýze. Dlouhé hodiny jen tak seděl a rozjímal o ničem. Usadil se k zrcadlu a hleděl na svou nehybnou tvář. Meditoval. Stále ho ale něco otravovalo. Hluční sousedé. Troubení aut. Chození do práce! A práce ho vůbec netěšila, toužil jen po samotě svého pokojíku.

Seděl v kanceláři a na nikoho druhého už vůbec nepohlédl. Mračil se a tiše plnil zadané úkoly. Pracoval soustředěně a umanutě.

Po dvou letech si konečně nastřádal na malou garsonku v podkroví starého domu. Přestal pracovat a začal žít z úspor. Roky sebezapírání na něm zanechaly stopu. Zachariáš se hrbil; a do čela a kolem úst se mu vryly hluboké vrásky. Za dva roky zestárnul o deset! Ale co! Teď už měl svůj klid!

Seděl u okna a zhora hleděl na ponurou siluetu města. Ruch dopravy zazníval z veliké dálky a zněl jako zurčení vodopádu či jako sypání písku v obřích hodinách.

V malém temném pokoji nebylo nic než prosté lůžko, psací stolek, židle a proutěné křeslo. Za závěsem stálo umyvadlo a na umyvadle leželo pár nezbytností; mýdlo, zubní kartáček, žiletka, kapesní zrcátko, nůžky a podobně.

Zachary zatáhnul závěs a hleděl do stropu. Dráždilo ho, že v pokoji nebyla tma! Skrz závěs bylo vidět světla z protějšího paneláku! A žluté světlo z lamp nočního osvětlení pronikalo skrz látku až do jeho pokojíku!

“Čert aby vzal to vlezlý šero! Ani světlo ani tma! Šeď! Plíživá městská šeď!” vztekal se a mumlal. “Jestli je něco horšího než prohra, musí to bejt remíza! Ubíjející remíza! Zbytečná šeď. Odveďte z města každýho nevýraznýho člověka, každýho šediváka, a ulice budou dočista vylidněný! A když bych pak čirou náhodou někoho potkal, měl bych aspoň jistotu, že se jedná o výraznou osobnost, vítěze anebo poraženýho, šťastlivce anebo smolaře, a s ním bych si mohl promluvit, s ním bych mohl posedět někde v restauraci anebo u pultíku v lahůdkách.”

Zachariáš vstal, hartusil a přecházel ode zdi ke zdi. “Čert aby vzal tenhleten šedivej svět!”

    Zachary se vžil do role vnějšího pozorovatele. Stal se stínem. Špiclem. Špionem, jenž byl povolán do fádního šerosvěta.

    Po roce v ústraní se konečně setkal se stvořitelem. Již dávno se chtěl seznámit s tvůrcem veškeré té šedi.

Odpočíval na posteli a v tu se zničeho nic ocitnul na zvláštním snovém místě, ocitnul se v krajině poseté mírnými kopci, v krajině podivných stínů, listnatých stromů a spadaného listí. Stál přímo před vchodem do štíhlé věže, jejíž povrch i barva odpovídala čerstvě napadnutému sněhu.

Vchodové dveře se neslyšně otevřely a Zachary vystoupal do nejvyššího poschodí. Stvořitel stál u vany s hlínou, holýma rukama se matlal v mazlavé hmotě, přiléval vodu a klel. “Ohrň mi rukáv, člověče! Rychle!” poroučel a nastavoval špinavou paži. “Ohrň mi ten rukáv, pořádně až k lokti!” Zachary učinil, oč ho stvořitel požádal. “Díky, človíčku! Snad to tak vydrží; aspoň na chvilku!”

“Ty, že jsi stvořitel?” osmělil se Zachary. “Hulvát s rukama od hlíny? Už mi svítá!” klepnul se ukazovákem do čela. “Jedině křupan se zablácenými lokty by mohl bejt spokojenej s lidma na Zemi!”

“Co je mi po Zemi!” vyštěknul stvořitel. “Dávno se mi omrzela! Raďte si, lidé, sami! Příliš jste se nepovedli! Obydlím si jinou planetu! Uplácám si nové obyvatele z hlíny!”

“Jak jsi dokázal vypiplat tak krásnou planetu, všecky ty kaňony a vodopády a údolíčka? Cožpak ti došel talent, když přišla řada na člověka?”

“Tak to prr, milej zlatej! Já jsem stvořitel a ne ňáká lopata! Na kaňony a údolíčka se jdi přeptat hlavního konstruktéra! Můj obor, to je dočista něco jinšího, můj obor, to je masíčko, prdelky a krev, šlachy a kosti a panděra!”

A z ničeho nic: ležel na své posteli a zíral na popraskanou stropní omítku.

Ubohý Zachariáš se snažil vrátit do snového světa, neboť toužil po rozhovoru s hlavním konstruktérem. Zoufale přivíral oči a vzpomínal na štíhlou věž. Marně.

Uplynul další rok, další rok samoty v jednom jediném pokoji. A co že se v tom roce stalo? Nic moc. Zachariáš nezdravě zblednul, neboť vycházel jen zřídka a vždy až po setmění, a také zhubnul a zkostnatěl, protože ho jídlo nijak netěšilo. Podobal se spíš zvířeti než pánu tvorstva, zvířeti s podobou zarostlého špinavce v otrhaném svetru.

A jednoho dne se Zachariáš polekal svého odrazu v zrcadle, s divokým bušením srdce se prohlížel a stáhlo se mu hrdlo nad tou proměnou. Zkusil se dát do pořádku, nůžkami si zkrátil vous, důkladně se umyl a převléknul se do svého nejčistšího oblečení. Šel ven! Šel ven, přestože byl jasný den!

Procházel kolem výkladní skříně a zahlédnul odraz celé své postavy. Připomínal propuštěného vězně. Viděl vlající kalhoty a umrlecké prsty čouhající z širokých rukávů a tvář zlého pomatence.

U další výlohy si Zachariáš cvičil úsměv a uvolněnou chůzi. Narovnal se. Opičil se po kolemjdoucích a na první letmý pohled už i on působil jako člověk.

Vešel do náhodného baru a usadil se na vysoké židli. U stolu sedící dáma s ním začala flirtovat pohledem. Zachary si přisednul a dal se s dámou do řeči. A jakž takž navázal na svou dávnou bystrost a do fádního hovoru pronesl pár lichotek a pár vtipů.

“A což si tak zajít ke mě domů?” navrhla mu dáma. A on neuměl nic namítnout. Šel.

Vešli do pěkného bytu a usadili se na gauči v obývacím pokoji. Zachariáš si prohlížel rodinné fotografie ve vitríně. Krom dámy, s kterou do bytu přišel, byl na obrázcích také manžel a dvě děti.

“Bylo to dost snadný vetřít se k tobě domů,” mumlal tiše Zachary, dáma mu však nerozuměla. Otevírala zrovna láhev červeného vína. “Jistě už sis dávno přestala vybírat a kvartýr máš nejspíš taky volnej jenom tu a tam, hraješ to už na čas, viď že jo? Viď že už stárneš? Jak se ti ráno vstává?”

Zachary se přestával ovládat, zlověstně si mrmlal, zvyšoval hlas, upíjel z láhve, vstal a vztekle chodil po pokoji. Dáma kulila bulvy a marně se pokoušela vyplížit do vedlejší místnosti.

“A cožpak ti můžu něco vyčítat? Beztak nic jinýho nesvedeš. Nikdo ti nic nevysvětlil, nikdo ti nic neukázal. Ničemu na světě nerozumíš! A jestli si snad myslíš, že něčemu rozumíš, stačí jenom trošku změnit měřítko anebo úhel pohledu a už seš zase vedle. Nejhorší jsou malý myšlenky! Raději páchat zlo nežli myslit přikrčeně! Určitě seš se sebou spokojená? Máš ráda svůj byt a svou televizi? Jak se ti ráno vstává? Kolik ti ještě zbývá času? Chcípneš jako šedivá myš!”

Dáma se po Zacharym vrhla a přetáhla ho masivní skleněnou soškou. Zachary se zapotácel a s láhví vína v ruce vyběhnul pryč z bytu. Pospíchal domů a cestou dopíjel zbytek na dně.

Zachary ležel na posteli a vzpamatovával se ze zážitku s dámou. A v tom se opět ucitnul ve snovém světě mírných kopců, javorů, sov a spadaného listí. Stál před skvostnou stavbou s nápaditými balkóny, vikýři a všelijakými sloupy. Konečně! Konečně stál před domem hlavního konstruktéra!

Otevřel dveře a zbrkle vyběhnul do patra, splašeně utíkal chodbou a nakukoval do místností.

Konstruktér stál u rýsovacího stojanu s rozpracovaným výkresem, kouřil dýmku a zamyšleně si pohrával s pravítkem, přítomnost někoho dalšího zaregistroval až po několika minutách.

“Odpusťte, že vyrušuji, mistře,” řekl Zachariáš krotce. “Ale toužil jsem uvidět tak výjimečného génia, génia, jenž navrhnul všechna ta fantastická zákoutí, všechna ta jezera a vodopády, kaňony, pralesy, hory -” Konstruktér mávnul rukou a přerušil tak výčet.

“Dost už!” řekl konstruktér. “Ani zdaleka jsi nejmenoval nic z mých nejúchvatnějších prací. Dívej se, člověče. Stůj a dívej se.”

A interiér místnosti zmizel v divoké rozmazané spirále. Zachariáš teď stál na vrcholku hory s výhledem na rozložitou skalní masu, na jejímž vrcholku bylo jezero s perleťově čistou vodou, voda stékala množstvím potůčků dolů do údolí a slévala se do vodopádů a drobných jezírek podobajícím se krůpějím dívčího potu.

Hora i skalní masa i jezero bylo pryč. Zachariáš teď stál v údolí lemovaném strmými kopci. Na mohutných korunách listnatých stromů rostoucích až na úplném dně ležela nesouvislá vrstva zeminy a z této zeminy rostla další řada stromů. Kořeny horních stromů byly propleteny s větvemi těch dolních.

Podivné údolí zmizelo. Zachariáš teď stál na břehu jakéhosi tropického ostrova s výhledem řadu křižujících se útesů. Přílivová vlna zaplavila skálu a zaplnila desítky a stovky prohlubní v kameni vodou. Zachary zíral na množství malých jezírek v každém z nich se odrážela silueta protějšího ostrova a mraky a slunce. Následující přílivová vlna slila všechna jepičí jezírka v jednu vodní plochu.

Ostrov zmizel. Zachariáš teď stál v rozlehlé jeskyni, odkudsi zhora svítily paprsky slunce. Středem ohromné jeskyně protékala podzemní řeka.

Jeskyně zmizela. A byl tu další výjev! A pak ještě jeden. A další. Byly jich stovky!

“Už dost!” zvolal Zachariáš.

“Tak už tě to omrzelo?”

“Je to příliš, mistře.”

“Rád bych ti ukázal poslední místo. Místo, které je mi ze všech míst nejmilejší.”

A Zachariáš teď stál na prosté pastvině porostlé zelenou travou. Tu a tam rostla jabloň anebo šípkový keř. Daleký horizont byl zvlněný mírnými kopci.

“Toto je tvé nejoblíbenější místo?” divil se Zachariáš.

“Ovšemže. Nejdřív je třeba zamilovat si prosté věci a až potom lze vytvářet fantastická díla. Krása je v obyčejné pastvině, stejně jako ve složitém slepenci skal, stejně jako v jízdě vlakem, stejně jako v obyčejné dívce, stejně jako v čemkoliv jiném. Mrháš životem, Zachariáši! Nechám tě tu teď samotného. Přemýšlej.”

Zachariáš ulehnul do trávy a tiše sledoval pomalu plynoucí oblaka.