Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSvátek milenců
Autor
Gora
Svátek "milenců"
Hodiny na věži kostela odbily druhou. Vláďa stál u okna. Úplněk zimní noci fascinoval nejednoho poetického ducha. Verše Oféliiny se draly na jazyk samy od sebe. Netušil, že si je ještě pamatuje. Vždyť neví, co měli dnes k obědu!
Zítra je svátek milenců.
Hned brzy ráno vstanu
spatříš mne první u okna,
tím, co sis přál, se stanu.
Tiše dorecitoval, jen tak pro sebe, a pro zvláštní krásu té chvíle. Okno bylo na chodbě: spolubydlící chrápal, a měsíc v úplňku odedávna nepřeje spánku citlivých lidí. Což se o hromotluckém sousedovi na pokoji nedalo říci.
Tentokrát neviní z bdění měsíční fáze. Potřeboval si v klidu cosi spočítat, ale ne ovečky. Kolik je to let? Došel k neskutečnému číslu - třicet osm! A jestli ne, tak se z toho nestřílí, rok sem, rok tam. Zdá se nemožné, že se zase potkali…a kdyby mu tehdy někdo řekl, kde to bude, nevěřil by. Mládí nechce slyšet o tom, že také zestárne.
Tehdy, před osmatřiceti lety, platonicky zbožňoval herečku Inku Karasovou v hlavní ženské roli Hamleta v krajském divadle. Skládal, mimo jinou práci, také scénickou hudbu. Bylo samozřejmé, že se zúčastní premiéry.
Inka, představitelka Ofélie, se vznášela v bílé říze kostýmu bosými chodidly po pódiu. Obličej tak plný odevzdání a touhy, nakonec i šílenství, že citlivý divák, a tím Vláďa jako muzikant byl, málem přišel o rozum spolu s ní. Jistě by se na tuto roli v souboru nalezla mladší herečka, ale nikdo by nebyl tak dobrý jako Inka.
Čekal té noci u zadního vchodu divadla, až půjde ze šatny.Věděl, že Inka s ostatními do klubu nechodívá. Srdce měl až v krku, kdykoli zaslechl klapot podpatků.
Konečně. Pozdravil.
„Dovolíte, Inko, abych vás doprovodil?“
Jediným zpytavým pohledem přejela odzhora dolů toho vysokého hubeného muže, a jemu připadalo, že se mu trochu vysmívá. Chopila se nabídnutého rámě a sladila krok. Vadilo by mu legrační cupitání a chování diblíka. Vedle sebe měl dámu s pružným dlouhým krokem, jednu z nejkrásnějších, kterou znal.
Šli starým městem k domu, v němž bydlela.
Cestou povšechně shrnul úspěch představení. Nechtěl vypadat jako lichotník, i tak si jistě všimla obdivných pohledů, ačkoliv dávno uvykla zájmu mužů.
Mluvil raději o své práci. Naslouchala, občas něco podotkla. Hudba jí jako herečce byla blízká. Před vraty historického domu Ince políbil hřbet ruky. Hluboko skloněnou hlavou maskoval zklamání z toho, že od ženy nepřišlo pozvání, ve které doufal. Přece, přece jen – Inka stoupla na špičky a políbila ho. Jediný polibek. Kdyby jich byly stovky, dalo by se zapomenout, ale na ten jeden nikdy.
Čekal v ulici, dokud se nerozsvítilo její okno. Horečně rekapituloval jako každý muž úspěšnost svého počínání.
Pokora, touha, odevzdání? Už mu připadala jen krásná a sebevědomá. Má příliš málo odvahy na to, aby si s ní něco skutečně začal.
O něco později rozsvítil v předsíni dvoupokojového bytu. Obrovské zrcadlo, které kdysi s manželkou koupili ve starožitnictví, už se nedalo důkladně vyleštit, matnost skla způsobilo stáří. Po emigraci manželky a dcerky se z velkého bytu přestěhoval do menšího, ale zrcadlo si vzal s sebou.
Zkoumavě na sebe pohlédl, a začal se usmívat. Pochopil, proč si ho Inka významně změřila pohledem, než se uvolila zavěsit na loket v plášti. Když Vláďu před divadlem roztřásla zima, zapnul si kabát, ale už shora dával knoflíky o jednu dírku níž. Ten nejprve málo patrný rozdíl vypadal někde u kolen dost komicky!
Potom ho někdo má brát vážně.
Uplynula desetiletí…
Ať se ostatní posmívají, že je zapomnětlivý. Dnešní ráno mu utkví snad napořád, takové věci se nepřihodí každý den. Dnešní ráno je důvodem k tomu, že teď stojí na chodbě a znovu si jeho události pouští v hlavě jako film.
Hned po snídani se sebral a odešel na pravidelnou procházku. Hůl zůstala na pokoji, a nechtěl se vracet, tak jen obešel rybník na návsi. Před hlavní bránu domova důchodců přijel taxík. Vystoupila nějaká žena v elegantním plášti. S pomocí řidiče vyložila pár kufrů a klícku s papouškem.
Vladimír přidal do kroku. Kdy naposledy se k nim do Jelenky stěhovala madam v lodičkách? To si nenechá ujít.
Naštěstí dnes nemá tu hůlku, aby nemyslela, že je nějaký chromajzl.
Otevřel dokořán dveře se slovy:
„Tudy, prosím.“ Dáma v plášti s pravou kožešinkou kolem krku se na něj zpříma podívala a vystřihla výstavní úsměv.
Vtom mu to došlo:
„Paní Inko, jste to vy?“ Nechal dveře dveřmi a hrnul se k ní s napřaženou pravicí. V poslední chvíli pochopil, že ze své noblesy neslevila, a jemným náznakem políbil hřbet její ruky.
„Jsem Vladimír Zvonař, skladatel, a známe se z divadla, tedy, znávali jsme se…“ Pohlédla na něj. Nic. Nepoznala ho. V tu chvíli si připadal jako tehdy. Nedůležitý muž, jakých mohla mít desítky. Muž se špatně zapnutým knoflíkem.
„Nesmírně mne těší, že v této budově nacházím spřízněné, umělecky založené klienty. Časem secvičíme nějaké představení.
Byl byste, Vladimíre, tak laskav, a vzal klec s Lorinkou? Opatrně, prosím, o-pa-tr-ně! Děkuji, příteli.“
V jedné ruce nesl kufr, ve druhé klícku. Neměl srdce říci nové obyvatelce, že veškerá zvířata jsou v Jelence zakázána.
Ředitelka Domova jim přicházela vstříc.
72 názorů
Dík, jsem takový obojživelník, koukni na moji báseň Rozsvíceno - nejlépe zde hodnocená, a také minipovídka Zídka u dvora...tak nevím, co psát, a to píšu teprve dva roky a půl:-)
Jeff Logos
01. 06. 2018Opět hezká kresba postav i lidských osudů. Jak mohl někdo napsat, že psaní veršů ti jde lépe než povídky? :-)))
...... co jsem to vlastně připíchnul? Dobeše a jeho sebevědomí?
Přečti si román Básník od Reinera (moji recenzi už nenajdeš) anebo snad bixley...
CHT - díky, potěšilo...co udělal Blatný svého času?
Poslechnu si odkaz, díky...
To je dobrý. Možná to má málo společného s Etudou, zato taky něco se Světlonošem. Nevím, proč bych měl brát DD jako konec, pokud si jej mohu zaplatit. Spíš ale ve svém případě budu muset udělat něco, jako svého času Blatný. Jen si přeji, aby DD byl spíš kanadský než britský....
https://www.youtube.com/watch?v=rClDusz7CG4
kvaji, díky, on je rozdíl kráčet jako budovatelka desáté pětiletky a jako dlouhonohá dáma, která je jista sama sebou, a tím bych diskusi o druzích chůze zakončila:-)))
Kdysi jsme s kolegou v práci víckrát pozorovali jednu ženu, jak si to dlouhými kroky v sukni rázovala po továrním dvoře. Vypadalo to hodně divně. Když stála na místě, působila jako dáma, ale v chůzi rozhodně ne.
Nemám k tomu co dodat. Vždy je krásné potkat znovu někoho, koho jsme milovali, byť jen platonicky. Hezky podáno.
Lakrov, dobrá, uvozovky odstraním, snad čtenář pochopí, že nebyli opravdovými milenci, i bez nich...
Děkuju moc za komentář, jsi vnímavý, tohle vše jsem tam chtěla vměstnat, snad se tedy podařilo, a bez určité vysvětlující pasáže by to v rozmezí těch roků asi nešlo...díky!
Úvodní poeticko-nostalgická pasaž je právě tak dlouhá, aby ještě nezačala nudit, dál pak ovšem povídka prochází krásnými změnami nálad -- od téměř komické v závěru epizody se špatně zapnutým kabátem až k onomu "rozeznívání akordů souvislostí" té závěrečné štace, z níž najednou ten komický křivopláštník vychází jako nechtěný vítěz. Tip.
P.S. ty uvozovky mu nesluší, napadá mě při odhlédnutí k názvu a jménu autora.
Nechce se mi rozebírat , ani nic vyzdvihovat. Je to krátké svědectví o tom, že rozumíš životu.
Já ti ty kroky snad budu muset někdy předvést...rozesmál jsi mne na dobrou noc:-)))
Dlouhé kroky musí být v zásadě rychlé. Dovedeš si představit, že někdo dělá pomalu dlouhé kroky? To by chodil jako čáp.
To ne, krátké krůčky dělají ženy, které si "vynucují" ochranu mužů, ale sebevědomá žena dělá dlouhé kroky, nikde nepíšu, že rychlé, ale jen dlouhé...a taky jsem něcop podobného kdysi dávno četla v jednom románu, myslím ve Třech kamarádech, a utkvělo mi...
Dlouhý krok značí silnou osobnost? Pro mě symbolizuje spíš jakýsi spěch a dáma spěchat nepotřebuje. :-)
kvaji, děkuju, že jsi četl a napsal postřehy. Tohle jsem psala vysloveně na Valentinskou soutěž na PP, a hledala nějaké decentní téma. Ještě k dlouhému kroku - měl vyjádřit silnou osobnost krásné a úspěšné ženy. Možná by žena - čtenářka - lépe porozuměla:-) A on neměl dost sebevědomí...díky.
Když jsem si přečetl první dvě věty, hrklo ve mně, neboť jsem si, kdoví proč, vzpomněl na Nezvalovu báseň Podivuhodný kouzelník. Znáš to: Zelený stůl podpíral ruce staré vládě / patnáct tisíc revolucionářů stálo na barikádě... Tu jsem s kamarádem recitoval na vojně. Ne že by mě to nějak zvlášť těšilo, ale bylo to lepší než blbnout na buzeráku. Při učení básně jsme se hecovali a chechtali se u toho, a pak jsme měli strach, že se rozchlámeme při veřejné produkci.
Ale k tvé povídce. Kdosi tu psal, že je to črta, avšak črta je nefabulovaný útvar. Tvoje dílo má jistě určité rysy črty, ale je to povídka. Napsaná je půvabně, nicméně téma setkání po letech s dávnou láskou (v tomto případě víceméně platonickou) bylo už mnohokrát zpracováno, a tak se tážu sám sebe, čím je tvé podání tématu zvláštní? Obdivem nenápadného, nedůležitého muže se špatně zapnutým knoflíkem k dáme, herecké hvězdě krajského divadla? To také nebude ono. Tvoje povídka má však, ostatně jeko vždy, svou zvláštní atmosféru, takovou člověčí, a tím je silná. Dokážeš udělat i z banálního námětu záležitost.
Jedna připomínka - dáma s dlouhým krokem? Ten není pro dámu zrovna typický. Když si představím ženu rázující dlouhým krokem ulicí, nekoresponduje mi to s dámou v elegantním plášti s kožešinou.
DavidPetrik
20. 02. 2018Tahle povidka je crtou. Velentynsky namet ve me vyvolaval obavy z banality. Ale autor je vyvratil svym zpusobem vypraveni. Ten je osobity. Hlavne stridmosti jazyka. Posledni cast textu je nejsilnejsi. Oslovil me kondenzovany popis "muze se spatne zapnutym knoflikem". Tim je receno vse.
Díky, že jsi i tak přečetl - psáno trochu horkou jehlou do PP soutěže. No, ano, vzrůšo jako v pět ráno v baru tu nemám, ale co už:-)
Po "Etudě vzteklého psa" za mě teda trochu krok o level níž.
Ale těžko se mi z pozice apatického chlapa hodnotí valentýnsko-romantická povídka z domova důchodců :-) Forma textu samozřejmě u Tebe bez výhrad.
O setkání milenců po asi padesáti letech jsem kdysi viděla krásný gruzínský film Štěpy. Možná je ale lepší,když k takovým setkáním ani nedochází. Často je lepší zachovat si třeba až do smrti jisté iluze . Tip.
Ozzi, tos pěkně vyjádřil...je to tak, v Římě jsem již byla, tak teď už jen.....
Inko, děkuju...je to možná sladší než obvykle, ale když byl ten Valentýn:-)
Irčo, děkuji za další, citlivě a s vůní zvláštní poezie napsaný příběh. Je to, jak víš,můj šálek kávy :-) A otevřené konce jsou ty nejlepší...
agáto, taky jsem /tebou/ mile překvapena...byl zde někdo, kdo mne upozornil a já asi pět vět poopravila...díky tobě i všem:-)
hm... mile překvapená ... až na ten důchoďák :)) ale to tak nějak už k tobě patří
blacksabbath
15. 02. 2018tvé krásné ze života.........*/***
Evženie Brambůrková
14. 02. 2018A jak to bylo dál? :-) /T
Zajíc Březňák
14. 02. 2018Myslel jsem to tak, že se to povedlo (ta povídka).
Dodolo, otazník beru jako dobré východisko svých příběhů - zvláště tehdy, když znám realitu:-) a díky
Jo - možná ho chtěla poznávat...ale první večer hned nechtěla zvát k sobě...a on se podceňoval, tak se na to vybodnul...ale dostal ještě jednu šanci, i když v DD:-)
Zajíc Březňák
14. 02. 2018Úspěšné počínání :-)
Otazníky, samé otazníky! Ale proč ne, otevřené konce nechávají čtenáři víc prostoru... tak si ale říkám,že očekávat od dámy noční pozvání domů, to nebyl nejchytřejší tah... mladík asi nebyl zrovna ze staré školy :-(
Leraku, díky, možná bude delší příběh...musela bych žít do sta let, abych vše stihla:-))
Valentýnsky vystavěný příběh o dotecích času a míjení. Myslím, že to má i potenciál pro větší plochu (případně.) V ději zůstává jen jedna jistota o jejich budoucnosti. A to je "možná!" Život vane všemi směry.
Je to přjemné čtení a v intencích Tvé vrozené empatie a smyslu rozvést zdánlivou banalitu v lidsky nádherný příběh. Jen s trochou nadsázky bych se vyznal, že jsem se do Valentýnky zamiloval.
gabi tá istá
14. 02. 2018pekná predstava...aj ja tak raz stretnem niekoho v domove dôchodcov...len ešte neviem koho (by som chcela) :)*
hej, poznám, stihla som "prelistovat", teším sa na ne, sú knihy, ktoré sa oplatí čítať viackrát...
tak...Aslan a iné poviedky už mám, ďakujem za tip, teším sa na večerné čítanie, aj keď len z PC...
zvedavec - myslím, že i starší lidé mohou dojít pocitu štěstí...nerada používám slovo láska:-)
Hani, v minulých dnech jsem vydala sbírku Aslan a jiné povídky - ale je to E-kniha, je v mnoha nakladatelstvích, dá se koupit a stáhnout:-)/např.Kosmas - nebo E.knihy jedou..../ a děkuju za moc milý komentář
vidím, že mu držíš palce a máš s ním svoje zámery ;) tiež držím palce,
len asi mám predsudky a myslím si, že taký ten postoj, že svet musí ležať pri jej nohách ju len tak neopustí, obzvlášť, ak niekto (myslím na Vladimíra) na tú hru pristúpi
ale možno to bude celkom inak
Ty to proste vieš...príbehy zo života, citové sklamania, neistota, smútok, nádej...to všetko podávaš tak akurát a tak to má najväčšiu silu...knihu Tvojich príbehov, keby vyšla, by som určite mala na nočnom stolíku...
pri predstave Ofélie som si spomenula na dávnu pesničku J. Laufra -
napůl dítě napůl mladá žena odvede mě do ráje anděl v bílé říze na kolena moje milá je
zvedavec - proč myslíš, třeba bude ráda, že tam má někoho "blízkého", a dají se dohromady...díky:-)
stretli sa opäť
no priveľa nádeje na šťastie s touto ženou Vladimírovi nedávam