Stonožka

Jednoho deštivého dne vešla do Zverimexu stonožka. Způsobně pozdravila a hned šla k pultu za panem prodavačem.

„Copak byste si přála, madam?“ zeptal se úslužně pan prodavač.

„Gumáky,“ řekla stonožka stručně. Když viděla, jak se na ni pan prodavač překvapeně dívá, dodala: „Poslední dobou pořád prší a já mám nohy od bláta. Víte, co mi to dá práce, než si všechny nohy umeju, abych si mohla lehnout do postele? Třeba včera jsem šla spát až před rozedněním.“

„Chápu, milá dámo,“ řekl pan prodavač účastně. „Tak vám tedy objednám gumáky, padesát párů na sto nohou.“

„Vy to musíte objednat? To si nemůžu koupit hned?“ ulekla se trochu stonožka.

„Nezlobte se, madam, ale tolik párů na skladě nemáme.“

Stonožka chtěla ještě něco říct, ale vtom se ozval nějaký hlas: „Paní kolegyně, a máte opravdu sto nohou?“

Pan prodavač i stonožka se otočili tím směrem. Všimli si pavouka sklípkana, který seděl v teráriu.

„Omlouvám se za nezdvořilost, paní stonožko, ale to je dost důležité. Já například mám osm nohou. Poprosil jsem o ponožky, protože mě zábly nohy. Tak jsem dostal čtyři páry ponožek.“ A pavouk sklípkan ukázal stonožce krásné pruhované teplé ponožky.

„Ty jsou krásné,“ rozplývala se stonožka. „Promiňte, prosím, ale vy si myslíte, že nemám sto nohou?“

„To určitě nemáte,“ řekl vševědoucí pavouk sklípkan.

Stonožky se to poněkud dotklo. „A jak to víte?“

„Žádná stonožka prostě nemá sto nohou,“ řekl opět pavouk s naprostou jistotou.

Pan prodavač se vložil do hovoru: „A jste, milostivá, opravdu stonožka? Nejste náhodou mnohonožka?“

„Snad vím, co jsem,“ řekla oslovená rozzlobeně. Už z toho byla celá vedle.

„Paní kolegyně, uklidněte se, určitě jste stonožka. Vy jste na rozdíl od mnohonožek totiž trochu zploštělá.“

„Ale pane sklípkane, odkud máte tak rozsáhlé znalosti?“ zajímal se pan prodavač.

„Ále, trochu jsem se ve škole s jednou stonožkou kamarádil a chodil jsem k ní na návštěvy.“

„Tak už tomu rozumím,“ zasmál se pan prodavač. „Nicméně, madam, pořád jsem se nedozvěděl, kolik vám těch gumáků mám objednat.“

„Stonožky mají lichý počet párů nohou. Padesát párů je sudý počet,“ ozval se opět pavouk sklípkan. „Ta stonožka, co jsem se s ní kamarádil, měla třeba devadesát čtyři nohou, tedy čtyřicet sedm párů.“

„Tak co budeme dělat?“ zeptala se nešťastně stonožka a všechny nohy jí poklesly.

„Když mi to madam dovolíte, spočítám vám nohy,“ navrhl pan prodavač.

„To je jak ve škole,“ bědovala stonožka. „Tak mi je, prosím, spočítejte,“ souhlasila nakonec.

Pan prodavač spočítal nohy na levé straně a napočítal jich čtyřicet pět.

„Máte, prosím, devadesát nohou,“ oznámil pan prodavač stonožce výsledek svého počítání.

„Tak vida, já jsem vlastně devadesátinožka,“ zaradovala se zákaznice.

„Objednám vám tedy čtyřicet pět párů bot. Doufám, že budete spokojená. Zítra je budete mít připravené.“

„Děkuji,“ řekla bývalá stonožka dojatě a vycupitala z prodejny.

„Na shledanou!“ volal za ní pavouk sklípkan.

Devadesátinožka byla na boty tak zvědavá, že ani nemohla dospat a přišla hned po otevření obchodu.

„Dobrý den, máte pro mě ty gumáky?“ zeptala se pana prodavače.

„To víte, že mám,“ řekl pan prodavač s úsměvem a donesl krabici, kde bylo čtyřicet pět párů krásných červených gumáků. „Doufám, že se vám budou líbit.“

„Ty jsou úžasné,“ řekla nadšeně a hned se začala obouvat.

„Moc vám to sluší, paní kolegyně,“ vysekl jí pavouk sklípkan poklonu.

„Opravdu se vám líbím, pane kolego?“ řekla devadesátinožka šťastně.

Když měla všechny boty obuté, zaplatila a vydala se ke dveřím.

„Sbohem,“ zavolala na pana prodavače a pavouka sklípkana. A spokojeně odkráčela ven, ačkoli pršelo. Déšť jí už nevadil.