Egil - Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly

Jen malý, nezbedný pokus o interpretaci egilova textu. Děkuji jemu a Terezce.

Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly

Hliněné střepy,

jako by někdo drtil kostru pole, vzduch

nadívaný koroptvemi...; jabloně

vylily se do zahrady - té,

jíž opadaly ploty.

Po hřebeni kopce,

jenž si ke hřbetu přičesal zvlhlou srst,

jsme přišli - ty a já -

ale ještě dříve,

               vlastně vždy,

když déšť Berounce zlomil oči,

cosi nás vyhlíželo z říčních teras

                                    a my

byli jen součtem živlů

                       v dutém

uzlu smyslu

             v těch dobách,

kdy tu mozoly rostly ze záhonů

a naše místo zde

bylo prázdné.

Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly

Zde nacházíme obraz skoro jako záběr filmové kamery. Osamocená krajina v níž stojí křesla mezi jabloněmi, vyčkávající, nehnutá… připravená k naplnění? To co nás napadá je otázka: Proč zrovna jabloně a proč právě dvě křesla. Dvě křesla …snad do páru? Jabloň a jablka jako milostný symbol si nyní asi uchopit nemůžeme, avšak je možné, že se tomu tak posléze stane. Uvidíme.

Hliněné střepy,

jako by někdo drtil kostru pole, vzduch

nadívaný koroptvemi...; jabloně

vylily se do zahrady - té,

jíž opadaly ploty.

Až archeologicky působící obraz pole, které vydává svou minulost snad po čísi smrti (nebo své?), ve kterém vystupuje zemský živel, je zde ještě umocněn tím, že řádek je zakončen slovem vzduch, které, signalizujíc další z živlů, doplňuje představu bolesti (drcení). Nemusí ovšem asi jít o bolest lidskou, zživotnělou, spíš je to jakási bolest týkající se historie místa samého. Jazykové prostředky, které tu obsahují hlinatost, pole, vzduch působí dosti syrově, zemitě.

Vzduch nadívaný koroptvemi, v nás vzbuzuje atmosféru podzimu… a tento podzim byl zřejmě sychravý, syrový. Viz souvislost s výše napsaným. Jabloně vylily se do zahrady – té, jíž opadaly ploty. Po úvodu odkrývání historie místa přichází nádherný obraz živých jabloní, obdařených pohybem, pohybem živlu – vody. Jabloně se  vylily do zahrady. Nyní jsou zde již vyskládány tři živly: voda, země, vzduch. V souvislosti s veršem: jíž opadaly ploty, by - zdá se - mohlo být na místě zkusit se vrátit k původní myšlence a to zda název ve svých jabloních naznačuje milostnou tématiku. Nemyslím si, že bychom ještě v tomto okamžiku mohli získat jistotu, ale přeci jen je nasnadě vidět zahradu jako místo, kde se odehrává mýtus. Zahrada pozemských rozkoší, zahrada pokušení anebo rajská zahrada?

- té, jíž opadaly ploty. Tento verš zdá se být jakoby dvojznačný. Zcela nasnadě je zde význam otevření, kdy zahrada vpouští dovnitř…, popřípadě zanedbanost. Avšak k mnohovýznamovosti zahrady se zde můžeme dostat opět přes milostnou tématiku; jako by akt svlékání ženy. Žena, zahrada všech plotů zbavená. Možná ještě zajímavější je otázka časovosti, kam se vlastně autor obrací. Každá zahrada má svého zakladatele, svého opečovávatele. Jelikož jabloně se vylily do zahrady, zdá se, že se autor obrací k času, kdy jabloně zde ještě nestály, tj. do času dlouho před tím než do ní vůbec kdo vkročil. Přitom, zahradu obvykle vážeme plotem, nenecháváme ji jen tak… S největší pravděpodobností je tak vylití jabloní obraz jejich růstu.  

Po hřebeni kopce,

jenž si ke hřbetu přičesal zvlhlou srst,

jsme přišli - ty a já -

ale ještě dříve,

               vlastně vždy,

když déšť Berounce zlomil oči,

cosi nás vyhlíželo z říčních teras

Zde pokračuje vizuální obraz místa, kde se vše odehrává:                                  

Po hřebeni kopce,

jenž si ke hřbetu přičesal zvlhlou srst,

Poté, co jsme zakusili živých, pohybem nadaných jabloní vidíme tutéž vlastnost u kopce, od kterého bychom to čekali asi ještě méně než od jabloní, které přeci jen - nadány mízou – skutečně živé jsou. Jen na jednu maličkost bych chtěl upozornit. Jde o obraz toho česání, které zřejmě probíhá ze strany podzimního větru. Ocenění hodné se mi zdá použití hřbetu: si ke hřbetu přičesal zvlhlou srst. Rostlinstvo kopce, česání… natolik lidská a pouze lidská záležitost… Navíc hřeben, i když v jiné významu, tu je explicitně obsažen na předchozí řádce. A stále text dýchá syrově skrze hláskové skupiny: hř, sr.

jsme přišli - ty a já - ale ještě dříve, vlastně vždy, - a v tomto okamžiku, jak se domnívám, je prozrazen další z motivů: ty a já. V tuto chvíli se mi zdá, že ony jabloně figurující v názvu i níže by skutečně mohly být milostným symbolem. Celá ta chvíle je vylíčena velmi dramaticky… jakoby stáčení světa k sobě v každém z nás, v každém Ty a Já. Celé to umocňuje zdůraznění ale ještě dříve, vlastně vždy.

 když déšť Berounce zlomil oči, cosi nás vyhlíželo z říčních teras… - jak jsem se zmiňoval při asociacích vedených názvem: krajina čekala. Dokonce bych řekl, že se krajina chvěla, neboť zlomené oči Berounky vidím jako hladinu rozvlněnou deštěm, rozechvělou věcmi přicházejícími… z nebe, shůry? O tom, co přesně nás vyhlíželo z říčních teras moc konkrétní představu nemám, neboť si nejsem jist, jak si mám vlastně říční terasy vzít. Jsou to snad terasy řek/vod uspořádané v kopci nad sebou? Nebo jde o svažující se břehy? Nakonec ovšem mi jistá zamlženost tohoto místa nevadí, spíš naopak. Pokud bych ke všemu našel nějaký konkrétní význam, pokud by se mi otevřely všechny zámky, byl bych vlastně asi zklamaný. Jen ještě jednu malou připomínku k Berounce… to je v zásadě jediné konkrétní místo v textu, které nám myslím velmi přibližuje text, protože nám dává možnost uchopit nějakou věc naprosto konkrétně, posouvá text z roviny abstraktní do konkrétní, jelikož Berounku jako řeku známe všichni.

  a my

byli jen součtem živlů

                       v dutém

uzlu smyslu

Jaké to je být součtem živlů? Je to bouře? Je to síla, která žene? Možná je pravděpodobnější, že ani my jsme nebyli naplněni, dokud jsme nespočinuli zde. Toto je naše místo a my jsme svázání s ním; právě zde a právě nyní. V čase, kdy jsme byli vyhlíženi, byli jsme jen součtem živlů v dutém uzlu smyslu.

  Viděli jsme očekávání… v dutém uzlu smyslu – Zdá se, že krajina, pokud jsme tu nebyli my, pokud čekala, nebyla naplněná… naše místo. My, svým příchodem, jsme dali tomuto místu naplnění. Takže pokud jsme tu nebyli… dutost.

             v těch dobách,

kdy tu mozoly rostly ze záhonů

a naše místo zde

bylo prázdné.

Nakonec dochází ke zživotnění zahrady samé, kdy tu mozoly rostly ze záhonů. Ano, rostly ze záhonů mozoly a byla to zřejmě bolest; tato zahrada čekala na nás, dokonce zřejmě byla připravována pro nás – mozoly zde rostly ze záhonů… obraz toho, jenž zahradu operovával před námi… a před tím:             

 v těch dobách,

kdy tu mozoly rostly ze záhonů

a naše místo zde

bylo prázdné.

V této chvíli, by se nám mohla zahrada jevit například i jako příměr k lidskému osudu a jeho naplnění, ale v tomto se nemůžeme opřít o text, a tak si to radši ponecháme ve své fantazii. Celkově se přikláním k výkladu o naplnění opuštěné zahrady lidským osudem. Samozřejmě ovšem může jít i o jediný okamžik, kdy prostě někdo vstoupí do opuštěné a zřejmě málo udržované zahrady a je překvapen prostorem, který se mu otevřel.

Jazykové prostředky užité autorem tak odpovídají přírodní lyrice. Zmiňme se o tom že zde máme: živly – voda, vzduch, půda, koroptve, pole, kopec, řeka, zahradu, záhony. Tento přírodní motiv je natolik autorovi blízký, že dokonce antropomorfizoval řeku, když jí přisoudil oči, zživotnil jabloně, když je nechal vlít se do zahrady, popřípadě nechal učesat kopec, což dodalo textu mnoho z jeho působivosti. Avšak objevili jsme i milostný popřípadě lidský motiv: jabloně, zahrada, ty – já, mozoly rostoucí ze záhonů, vyhlížení nás místem. Tento lidský motiv nakonec jako by vytvářel jisté napětí s popisem skutečnosti; připomeňme si, že v úvodu se setkáváme s drcením kostry. Toto napětí je pro mne nejsilnějším pocitem z textu. Text je psán volným veršem, ve kterém se mi zdají z hlediska recitace nejpůsobivější části úvodu, kde jsou dva pětistopé verše působící velmi rytmicky,  v prostředku a těsně před koncem, kde se opět objevuje pětistopý verš. Jen pro zajímavost uvádím, že text obsahuje 0,26 daktylských a 0,72 trochejských stop (v rozložení přízvuků jak jsem si ho představoval já; na tomto místě velmi děkuji Terezce za její shovívavé posouzení a rady).