Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

O ztraceném štěstí

03. 03. 2004
3
0
3501
Autor
Marky2

O ZTRACENÉM ŠTĚSTÍ

 

P

říběh, který vám budu vyprávět se odehrál před mnoha a mnoha lety na bájném ostrově Mermadan v Pelaském souostroví. Byl to ostrov elfů,sličných a laskavých bytostí, kteří zde žili v bohatství a nepoznali, co je neštěstí a utrpení, až do té doby, než se objevil… ale o tom až za chvíli.

 

 Nejprve vám povím něco o Mermadanu a jeho obyvatelích. Mermadan byl nádherný a bohatý ostrov, plný skalních jezírek, na jejichž březích rostly rozmanité rostliny s magickými schopnostmi. Nejdůležitější a nejpodivuhodnější rostlinkou byly Šťastné byliny, které všem obyvatelům ostrova dodávaly dobrou náladu a tak všichni elfové žili ve spokojenosti, neutuchajícím štěstí, k čemuž přispíval i vládce Mermadanu,  Tartien, mezi elfy nazývaný „král dobrá duše“. Sídlil na svém skromném paláci společně se svou spanilou sestrou  Sorkó a svému národu vládl moudře a spravedlivě. Na celém Mermadanu, ba v celém souostroví  se nenašel nikdo, kdo by ho neměl rád. Snad jen jeden tvor k němu choval obrovskou nenávist, která pramenila už z dob vlády Tartienova otce Lukmara.Ten tvor žil na ostrově Boramar  ve svém příbytku, kterýžto se již od nepaměti Věž Zla nazývá a nebyl to nikdo jiný, než starý a mrzutý čaroděj Rastafo. Když byl ještě mlád, nebyl tak zlý a nepřístupný, ale zamiloval se do princezny Fariany, která byla již v útlém mládí  zasnoubena s Tartienovým otcem Lukmarem. Po sňatku Lukmara s Farianou se Rastafo uzavřel ve své věži a od té doby se z něj stal zatrpklý čaroděj, který jen koukal, komu by provedl něco zlého.

 

 A tak se také stalo, že si usmyslel, že se ožení se Sorkó. Ne snad z lásky, ale pouze a jenom z pomstychtivosti. Sorkó však o vdavkách nechtěla ani slyšet, natož pak, aby si vzala někoho tak zlého, ošklivého a starého jako byl Rastafo. A tak, když si čaroděj přišel na hrad pro odpověď, neuslyšel z úst spanilé princezny nic jiného, než: „ Jsi starý a ošklivý. Radši bych zemřela, než abych strávila život s někým, jako jsi ty!“ Rastafo, který si o sobě myslel, že je stále ještě k světu, byl už na odchodu z královského paláce, když tu se otočil, popadl Sorkó za ruku a táhl ji s sebou a z hrdla se mu drala strašlivá slova: „Tartiene, sesílám na tvé království kletbu věčného  žalu! Buď navždy nešťastný! Ty i tvůj národ!“ a jakmile to dořekl, zmizel jak pára nad hrncem a po něm ani po spanilé princezně nezbyl než temný dým, ale i ten se po chvilce rozplynul v nenávratnu. A jak Rastafo předpověděl, tak se také stalo. Šťastné byliny jako by se vypařily  a elfové z celého ostrova z toho byli tak nešťastní, že začali jeden druhému závidět, pomlouvali se mezi sebou a tak se se Šťastnými bylinami z ostrova vytratila i radost a Mermadan zahalil oblak strachu a nenávisti.

 

 Nejvíc nešťastný byl ale král Tartien. Týdny plynuly a on už nevěděl, co má dělat, a tak se rozhodl, že se vydá zachránit Sorkó. Procházel křížem krážem celým ostrovem a snažil se najít nějaké elfy, kteří by se s ním vydali na cestu plnou nástrah a nebezpečenství.Mezi obyvateli Mermadanu se však nenašel nikdo, kdo by byl ochotný se k Tartienovi přidat a přitom kdyby se zeptal před několika týdny, jistě by s ním z Mermadanu byl ochotný jet téměř každý.

 

 Jak tak přemýšlel, za kým by ještě zašel, ani si nevšiml, že sešel z cesty a najednou narazil na něco tvrdého a obrovského, až málem upadl. Když zvedl hlavu, uviděl pouze mohutný hrudník zahalený do obrovského hnědého kabátu a tak se podíval ještě jednou a ještě výš, až uviděl hrozivý obličej někoho tak obrovského, že snad nikdo jiný nemohl být vyšší. Obr z výšky zaburácel: „Kdo se to opovažuje plést se velkému Šilakovi do cesty?“ Tartien se polekal a ustrašeným hláskem odvětil: „Promiň obře, ale byl jsem tak zamyšlen, že jsem si tě ani nevšiml. A kde se tu vlastně bereš? Jsem vládcem tohoto ostrova a nikdy jsem si nevšiml, že by mezi obyvateli byl někdo tak obrovský, jako jsi ty.“ „Pocházím z daleké země obrů.“ začal vyprávět  Šilak a posadil se na kámen, který se pod ním div nerozpadl na prach.

 

 „Žil jsem se svými rodiči a měl jsem úplně normální dětství, jako každý malý obřík, ale když jsem trošku vyrostl, tak jsem musel složit zkoušku. Nebyla to ale obyčejná zkouška, protože jak jistě víš, my obři se živíme lidmi. No a to byl právě ten kámen úrazu…já totiž lidi nejím a tak mě z mého ostrova vyhostili a vysadili mě tady na Mermadanu a od té doby se tu musím skrývat, aby mě nikdo neviděl, protože se mě každý bojí.“Když obr dokončil poslední větu, s posmutnělým výrazem se zadíval na Tartiena: „A co tebe sem přivádí. Když jsi král, měl bys sedět na trůnu a kralovat!“ a tak mu Tartien vyprávěl vše, co se v posledních týdnech odehrálo, od únosu princezny Sorkó až po neúspěšné hledání posádky. Obr Šilak se na chvíli zamyslel a pak vyhrkl: „A proč tedy s sebou nevezmeš mě? Síly mám dost a na moři se také vyznám! Stejně tu nemůžu dál zůstat. Už mě nebaví se stále před někým skrývat!“ „A proč ne, budu jenom rád, když se mnou popluje někdo, jako jsi ty, ale stejně nás je málo. Ale co, my už to nějak zvládneme!“s jiskřičkou naděje v očích odpověděl Tartien. A tak se Tartien a Šilak  pomalu vydali na cestu k přístavu, kde už čekala přichystaná loď, která však zatím neměla posádku…

 

Cesta byla ještě dlouhá a tak se rozhodli, že přejdou přes Toulavé hory, což je cesta sice kratší, ale každý se tudy bojí chodit, protože v noci prý v horách straší. Když Tartien a Šilak došli k horám, začalo se právě smrákat a tak se rozhodli přenocovat právě zde.

 

 V noci Tartiena vzbudily hrůzostrašné zvuky přicházející od jezírka rozprostírajícího se opodál. Opatrně vstal a pomalu se plížil k místu, odkud k němu doléhal onen ne zrovna povzbudivý zvuk. Když rozhrnul houští, spatřil malého dráčka, svíjejícího se bolestí na břehu jezera. Dráček očividně nebyl v pořádku a tak k němu Tartien opatrně přistoupil a zeptal se, co že se dráčkovi stalo. „Já jsem letěl s maminkou do našeho doupěte a byl jsem tak unavený, že jsem nedokázal přeletět přes hory a spadl jsem a teď mě strašně moc bolí levé křídlo a maminka se mi ztratila a já mám strach. A navíc to tolik bolí!“ Tartien svlékl svou košili a ovázal dráčkovi křídlo. „Tak co, už je to lepší?“ „Trošičku jo.“ Zaskuhral dráček. „A jak se vlastně jmenuješ?“ „Jsem Friko.“ Odpověděl dráček a zesmutněl. „Ale co si teď  počnu bez maminky? Ta už se po mě jistě shání, ale já teď nemůžu létat, tak jak jí mám najít?“ „Víš co? Tak pojeď se mnou a s mým kamarádem Šilakem na ostrov Boramar! Žije tam zlý čaroděj, který unesl mou sestru a my jí teď jedeme vysvobodit.“ Dráček rád souhlasil, protože doufal, že po cestě najde svou rodinu. A tak už byli tři.

 

Škoda jen, že jste neviděli, jak se ráno Šilak vyděsil, když se probudil a jeho zrak padl na okřídlenou příšerku, ležící jen kousíček od jeho pelechu. Po prvním úleku si ale nechal Tartienem  vše vysvětlit a brzy se s Frikem skamarádil.

 

Další den uběhl jako voda a pozdě v noci se všichni tři kamarádi dotrmáceli až do přístavu, kde na ně čekalo překvapení. U Tartienovi lodi totiž ležel člověk, který nevypadal zrovna střízlivě. Stěží se jim podařilo toho ožralu probrat. „Hej, vstávej! Nebo si alespoň lehni o kus dál. Tohle je moje loď!“ snažil se ho vzkřísit Tartien, ale ani domlouvání, ani vyhrožování nebylo nic platné a tak nakonec musel Šilak do své mohutné tlapy nabrat trošku vody z moře a polil chlapíka od hlavy až k patě, a jak mu to probuzení rychle šlo!

 

 Okamžitě vyskočil ze země a vykřikl: „Pomóc, topím se, zachraňte mě někdo!“ a pak, když uviděl pobavené obličeje tří prazvláštních bytostí, přišel zase rychle k sobě a jako by si vzpomněl, co že tu vlastně hledá, obrátil se k Tartienovi a zeptal se: „Nejsi ty náhodou Tartien, král tohoto ostrova?“ a ani nenechal Tartiena odpovědět a pokračoval dál: „Jsem Murin a cestuji si tak po světě. Vždycky, když kapitán nějaké lodi shání posádku, odcestuji s ním a tak jsem se dostal i sem, na Mermadan a slyšel jsem od elfů v hospodě, že prý někoho sháníš, tak tu na tebe čekám. Ale to víš, od rána uplynulo mnoho času a tak mým hrdlem prošlo i mnoho lahodného moku a teď už měli v hospodě zavřeno, tak tu na tebe čekám…“

 

 Když se Tartien konečně dostal ke slovu, vysvětlil Murinovi, o jakou výpravu se to vlastně jedná a pak se všichni čtyři uložili na palubě lodi ke spánku a čekali na první paprsky slunce, aby mohli vyrazit na širé moře.

 

Ráno se probudili do krásného slunečného dne. Počasí bylo jako stvořené pro plavbu. Foukal lehký větřík a tak naložili všechny zásoby, Tartien si s sebou vzal poslední pytlík nasušených Šťastných bylin, které na Mermadanu ještě zůstaly a odrazili od břehu.

 

 Po třech klidných dnech a třech nocích, když se slunce již vyšplhalo vysoko na oblohu najednou Šilak začal tancovat po palubě a křičel: „Země! Země na obzoru! Vidím ostrov!“ Friko, Murin a Tartien okamžitě přiběhli k Šilakovi a opravdu. Před nimi se za obzorem pomalu vynořoval ostrov, ale už na první pohled to určitě nebyl Boramar, ale i přesto se rozhodli že přistanou u břehu a alespoň doplní zásoby.

 

 Když dorazili na ostrov, řekl Tartien svým třem kamarádům, aby na něj počkali na lodi, že půjde zjistit, kde to vlastně jsou.

 

Asi po půl hodině chůze dorazil Tartien do překrásného města, které bylo sice plné lidí, ale všichni byli nějací smutní. Procházel křivolakými uličkami, až došel před nádherně zdobenou budovu a jak správně usoudil, byl to královský palác. Když vešel dovnitř, uvítaly ho k jeho překvapení jen chladné zdi, ze kterých byl cítit pach smutku a žalu.

 

 Aniž by ho byl někdo zastavil, došel Tartien až do obrovského sálu, ve kterém na svém trůnu seděl sklesle panovník ostrova. Když uslyšel kroky, jen zvedl hlavu a zase se ponořil do svého trápení. Tartienovi přišlo jeho chování velice zvláštní a tak začal nesměle hovořit: „Nezlob se, králi, že tě obtěžuji, ale jsem Tartien, král Mermadanu a zrovna  jsem připlul se svou lodí  a chtěl jsem tě poprosit o nějaké zásoby na cestu na Boramar. „Cože? Ty chceš jet na Boramar?“ zpozorněl najednou král, ale pak zas zesmutněl. „A vůbec, co tu chceš. Copak nevíš, že naše země má teď smutek?“ „Odpust králi, ale jak už jsem řekl, jsem zde cizincem. Vlastně ani nevím, jak se tvůj ostrov jmenuje. A proč, tedy odpust mi mou drzost, ale proč máte smutek?“ „Tento ostrov se jmenuje Ostrov štěstí, nebo spíše jmenoval…“ král se na chvíli zamyslel a pak pokračoval. „Víš, mám dceru, jmenuje se Marielin a stalo se to asi před měsícem…“ král se odmlčel a Tartien zahlédl, jak mu po tváři stéká slza hořkosti. Teprve po chvíli byl schopen pokračovat. „Ona byla vždycky šťastná, dokázala se radovat z každé maličkosti a pak najednou, jako by její duše zemřela. Přestala se smát, přestala jíst, mluvit a pořád jen pláče. Už u ní byli lékaři ze všech koutů ostrova, ale nikdo jí nedokázal pomoci. Myslím, že už se nikdy neuzdraví. Proč zrovna má dcera? Tartiene, Marielin je jediný poklad, který mám a dal bych ti všechno, kdyby mi ji tvůj lodní lékař uzdravil!“ Tartien se zamyslel a v tom ho něco napadlo. „Králi,nemám sice lodního lékaře, ale zítra se tvou dceru pokusím vyléčit  já sám. Teď se vrátím na svou loď za kamarády a zítra přijdu časně ráno a podívám se na tvou dceru.“

Hned jak se Tartien vrátil na loď, vyprávěl kamarádům, co se v královském paláci přihodilo a prozradil jim svůj plán. Už bylo pozdě a tak si šli všichni tři lehnout. Šilak ,Murin i Friko okamžitě usnuli, jen Tartien pořád nemohl usnout. Přemýšlel, jak asi princezna vypadá. A tak si tak přemýšlel a přemýšlel, až z toho přemýšlení nakonec usnul a probudilo ho až pohvizdování mořských ptáků, kteří se vznášeli vysoko v oblacích.

 

 Když přišel se svými kamarády do královského paláce, uvítal ho král mnohem srdečněji, než předchozího dne. Byl pln naděje, že Tartien jeho milovanou dcerušku vyléčí a tak neotálel a uvedl všechny čtyři do princeznina pokoje. Když Tartien pohlédl do Marielininy tváře, úžasem se mu zastavilo srdce. „Tak překrásnou dívku jsem ještě nikdy neviděl…“ zašeptal do ticha. Její tvář byla sice spanilá, ale velice smutná a jakoby povadlá. Tartienovi bylo jasné, že princeznu musí zachránit.

 

 Viděl ji sice poprvé, ale už teď věděl, že je to dívka o které vždycky snil a tak neváhal a podal králi pytlíček Šťastných bylin a poručil, ať z těchto bylin uvaří pro princeznu čaj. Když sluha přinesl šálek s voňavým nápojem, sedl si Tartien na okraj princezniny postele a přiložil jí šálek k vybledlým rtům. Princezna jen trochu pootevřela ústa, ale nebyla schopna  se sama napít a tak jí Tartien vzal něžně hlavu do dlaní a pak, když se princezna napila, rázem se jí vrátila barva do tváří a ona zašeptala: „Tatínku, už jsem zase u tebe!“ Pak pohlédla do tváře svému zachránci a to už se Friko, Šilak, Murin i král pomalu plížili ke dveřím, aby nechali ty dva spolu o samotě, ale jak bylo vidět, ani Marielin, ani Tartien by si nevšimli, i kdyby se jim královský palác řítil na hlavy, jak byli zahleděni jeden do druhého. Byla to zkrátka láska na první pohled.

 

 Jakmile se lidé z ostrova dozvěděli radostnou novinu, že princezna je zase zdravá a že má dokonce i ženicha, vypukly v celé zemi bouřlivé oslavy a slavilo se i v královském paláci. Jedlo se, pilo, ale Tartien najednou zesmutněl, když si vzpomněl na svou ubohou sestřičku Sorkó, které teď ve Věži Zla určitě nebylo do smíchu. Marielin si změny výrazu  ve tváři svého milovaného okamžitě povšimla a tak musel Tartien znovu vyprávět, jaké strašné neštěstí se událo na Mermadanu a jak mu zlý čaroděj Rastafo unesl sestru a také vyprávěl o tom, jak potkal Šilaka, Frika a Murina a vyprávěl a vyprávěl, až do královského sálu začaly pronikat první paprsky slunce. Bylo ráno, čas loučení a Tartien a jeho posádka se museli vydat na cestu na Boramar. Marielin plakala a chtěla odplout s Tartienem, ale byla by to pro ni moc nebezpečná a nepohodlná cesta a tak Tartien slíbil, že se pro ni vrátí na zpáteční cestě. Když loď odrazila od břehu, všichni obyvatelé se slzami v očích mávali zachráncům a přáli jim šťastné pořízení.

 

Když byli naši stateční dobrodruzi  již pět dní cesty od Ostrova štěstí, uviděl Murin, který měl právě hlídku, v dáli ostrov, který byl obklopen mohutnými skalisky. Nemohlo být pochyb o tom, že to je Boramar. Posádku lodi poněkud zamrazilo v zádech při pohledu na hrůzostrašnou scenérii, rozprostírající se před nimi. Zatím se zdálo být vše v pořádku, ale jakmile se přiblížili k ostrovu, zvedl se prudký vítr, který nevěštil nic dobrého. Vše nasvědčovalo tomu, že se loď roztříští o nejbližší skálu a všichni dělali co mohli, aby tomu zabránili. „Pozor na tu skálu vlevo, narazíme!“ zakřičel Tartien a jakmile to dořekl, smetla ho velká vlna přes palubu a teprve po dlouhé době se moře uklidnilo a Šilak, Murin a Friko mohli konečně přistát, ale po Tartienovi nebylo nikde ani stopy.

 

 Kamarádi z toho byli zdrceni a mysleli si, že Tartien v divokých vlnách utonul, jen Friko neztrácel naději. „Určitě musí žít! Půjdu se po něm podívat, třeba ho moře vyvrhlo někde na souš a on teď potřebuje naši pomoc!“ a s těmito slovy se vzdaloval od lodi. Když se dostal na malou pláž, uviděl Tartiena, který se jen stěží zvedal z písku a snažil se na Frika zamávat, aby věděl, že je naživu. Friko měl obrovskou radost, že vidí svého přítele a tak se vznesl do vzduchu a letěl co nejrychleji Tartienovi vstříc. „Tartiene, já jsem tak šťastný že tě vidím živého! Jé, viděl jsi to? Já jsem letěl! Já už jsem zdravý a mohu zas létat!“ Padli si do náručí a pak odvedl Friko svého kamaráda za ostatními.

 

 To bylo ale shledání! Šilak a Murin už Tartiena málem oplakávali a teď tu stál před nimi živý a až na pár boulí a oděrek i zdravý. Všichni čtyři byli ale posledními zážitky velice vyčerpáni a tak se rozhodli, že přenocují na lodi a teprve další den se vydají najít Věž zla a jejího pána, zlého čaroděje Rastafa. 

 

Tartien se ráno probudil dříve než ostatní a neměl vůbec dobrý pocit. Tušil, že Rastafo je někde blízko a proto vzbudil své tři kamarády a ozbrojeni se vydali na cestu mezi skalisky dále do vnitrozemí. Přešli přes hory a ocitli se na obrovské planině bez jediného stébla trávy a v dálce před nimi se do nekonečné výše tyčila Věž Zla. Byla tak vysoká a strašidelná, až se všem zatajil dech úzkostí.

 

 Najednou  shora z věže slétlo něco velkého a tmavého a letělo to přímo na naše dobrodruhy. Když to přilétlo blíž, nebylo pochyb o tom, že se na ně řítí veliký drak, který se okamžitě snažil zaútočit. „Semkněte se všichni k sobě! Musíme držet pohromadě, tak budeme silnější!“ zavelel Tartien a drak už se oháněl svým mohutným křídlem po Šilakovi, ale obr jen zvedl svou velikánskou a silnou paži a draka odmrštil a ten dopadl na zem kousek od statečných bojovníků, ale nevzdal se a snažil se zaútočit znovu. Tentokrát se vyznamenal dráček Friko. Byl  ještě mladý a tak neplival oheň, ale jen vodu a to bylo právě teď jeho výhodou. Zlý drak se totiž rozhodl sežehnout skupinku ohněm, který se právě chystal chrlit, ale Friko mu prskl vodu do chřtánu a v drakovi to jen zasyčelo a už ze sebe nevydal ani jiskřičku a ačkoliv byl již dvakrát pokořen, svůj útok chtěl zopakovat. Jakmile se však odlepil od země, Murin po něm mrštil připravené kopí a zasáhl draka do krku. Drak zavřeštěl bolestí a i když se snažil vznést do vzduchu, nešlo to a tak se alespoň rozeběhl proti Tartienovi, který se mu zdál jako vhodná a snadno dostupná kořist, ale jak se zmýlil! Tartien totiž proti drakovi tasil svůj meč a bodl ho přímo do srdce. Drak se ještě chvíli svíjel ve smrtelných křečích na zemi a vzápětí skonal. Šilak, Friko i Murin se zaradovali, ale Tartien  měl všechny smysly nastražené. Tušil, že ještě není všem nástrahám konec. Kamarádi se oprášili a pokračovali v cestě za Rastafem.

 

Bez překážek dorazili až k Věži Zla, ale jak nemilé bylo další Rastafovo překvapení, když vešli dovnitř. Rozhlíželi se kolem sebe, koukali nahoru, ale ve věži nebyly žádné schody. Tartien byl na pokraji zoufalstí,  když vtom dostal Friko nápad: „Tartiene, už mohu létat, tak vyletím až nahoru a tvou sestru přinesu na křídlech.“ To se Tartienovi vůbec nezamlouvalo. „Ale Friko, to je moc nebezpečné. Setkáš se tam s Rastafem a co potom? Proti němu jsi bezbranný! Tohle je můj souboj a ty bys takhle mohl přijít o život a to nemohu dopustit! Víš jak to uděláme? Ty mě vyneseš nahoru a já Sorkó přivedu a pak nás zas bezpečně dopravíš dolů.“ „Ale oba vás přece neunesu.“ odvětil Friko „Takže stejně nemáš jinou možnost. Nikdo jiný než já se k Sorkó nedostane!“ A tak Tartienovi nezbývalo nic jiného, než neochotně s Frikem souhlasit.

 

 Friko se bez problémů vznesl do vzduchu a neuplynulo ani deset minut a už se vracel zpět i s krásnou princeznou na hřbetě. Tartien měl velkou radost ze shledání se svou sestrou, ale věděl, že se musí co nejrychleji vrátit do přístavu, protože Rastafo určitě brzy zjistí, že jeho vězenkyně je pryč. Proto Sorkó rychle představil kamarádům, jen představování Sorkó s Murinem se trochu protáhlo, protože ti dva od sebe nemohli odtrhnout oči, ale Tartien musel tuto romantickou chvilku ukončit rázným: „Jdeme!“ Když už byli téměř na půli cesty ke skalám, ozval se z věže Rastafův skřípavý hlas: „Tartiene, živí se odtud nedostanete! Máš něco, co patří mě!“ a jakmile to dořekl, vypálil po skupince modrý blesk. Šilak, který šel celou cestu vzadu se náhle otočil a nastavil své tělo smrtícímu kouzlu. „Néééé“ zakřičel Tartien, ale bylo již pozdě. Modrý blesk se od obrova těla odrazil a namířil si to zpět k Věži Zla, ale to už se země otřásla pod dopadem obrova těžkého těla. Blesk se vracel do Věže Zla, ale s novou, mnohem větší intenzitou a věž a s ní i zlý čaroděj se rozletěli do všech stran a pak nastalo hrozivé ticho. Tartien se zhroutil nad obrovým bezvládným tělem a dal se do usedavého pláče. Všichni věděli, že Šilak obětoval život svůj za záchranu životů svých kamarádů. Zatímco Tartien stále oplakával mrtvé tělo, Murin a Friko začali kopat hrob, aby mohli Šilaka alespoň důstojně pohřbít. Po krátkém a tichém obřadu se Tartien zvedl a rozhodl se, že by měli vyrazit zpátky k lodi, když tu se najednou nad skalami objevil drak a měl namířeno přímo k nim. Tartien se vyděsil, že to je Rastafova poslední odplata a tasil meč, ale Friko se rozeběhl drakovi vstříc: „Maminko, tady jsem, tady. Mamí!!!“ a tak byli Tartien, Sorkó i Murin svědky šťastného shledání.

 

 Když dorazili k lodi, Friko se s kamarády rozloučil a odletěl se svou dračí maminkou do svého doupěte a tak na zpáteční cestě měla loď už jen tři pasažéry. Tartiena, Murina a Sorkó. Po pěti dnech, ve kterých si Sorkó a Murin byli stále bližší, se loď bez obtíží dostala na Ostrov Štěstí, kde už na Tartiena netrpělivě čekala jeho nevěsta Marielin. Celý ostrov po týdnu opět propukl v radostné oslavy, ale Tartien moc dobře věděl, že se musí vrátit zpět na Mermadan, aby napravil škody, které byly na jeho lidu spáchány zlým Rastafem.

 

 Hned na druhý den se proto vydal na cestu domů, ale tentokrát si s sebou vezl svou nevěstu Marielin a také sestru Sorkó se ženichem, Tartienovým přítelem Murinem.

 

 Když Tartienova loď dorazila do přístavu, čekalo ho neočekávané a milé přivítání. Všichni obyvatelé ostrova se okamžitě seběhli k lodi, radostně vítali posádku a provolávali slávu svému králi. Tartien nevycházel z údivu, že je jeho národ najednou zase šťastný a tak, když vystoupil z lodi, proklouzl nepozorovaně do místní krčmy, kde se zeptal nějakého cizince, který zde připíjel na návrat krále: „Cizinče, jak to, že jsou zde lidé tak šťastní?“ a cizinec, aniž by věděl, že mluví s králem, na kterého tak bouřlivě připíjel, odpověděl: „Prý se vrátil král z daleké cesty a vysvobodil ostrov z prokletí a tak tu zas začaly růst nějaké šťastné byliny, nebo co!“

 

Tartien se zaradoval a hned se vrátil ke své milované Marielin, odvedl si ji do svého paláce a hned na druhý den se konala svatba a to dokonce dvojitá!

 

Murin si vzal Sorkó a protože jako svatební dar dostali Tartienovu loď, neváhali a okamžitě se vydali na cestu kolem světa.

 

A Tartien s Marielin? Usedli na trůn bok po boku a od té doby vládnou moudře a spravedlivě.

 

A tak našel Mermadan i jeho vládce své ztracené štěstí…                                            


idle
19. 05. 2004
Dát tip
No, některá souvětí jsou o fous delší, než by se příjemně četlo - tímhle trpím taky, všechno bych naplácala do jedný věty. Ale v jednom souvětí dvě věty začínající "ale" už se nečtou dobře. Jinak pěkná pohádka*

Marky2
09. 04. 2004
Dát tip
hajdam: tohle bychom měli ještě někdy rozebrat...;o))) Empty už jsme se o tom spolu bavili, takže ti jen poděkuji za kritiku a tip. Díky ti!

Empty
04. 04. 2004
Dát tip
:)))))) Je to perfektní:))) Šťastné bylinky jsou super:) Čaroděj má pěkný jméno, nemá náhodou dredy? Ale je to strašně příjemný čtení. Až budu mít dítě, určitě mu to přečtu! TIP!

hajdam
10. 03. 2004
Dát tip
Teda to byla drasťárna... :-) A poučení pro milé děti: - obyvatelé jsou šťastni z vlády panovníka, pokud mají stálý přísun drog (šťastná bylina), jinak na panovníka kašlou... - dráček zabil svého otce (možná nevlastního) a stal se nevědomky sirotkem - blesk je možné odrazit vlastním tělem - králova sestra si obvykle radši vezme ožralu než mága - drogový kartel (dodávající Šťastnou bylinu) je možné zastrašit jedinou pádnou větou o kletbě :-) a další... Díky moc za příjemné počtení. TIP + klub

FLO
03. 03. 2004
Dát tip
Mně připadá, že teď najednou všichni píšou příběhy o elfech a obrech a skřítkách...

Marky2
03. 03. 2004
Dát tip
Asi mi neuveris, ale napsala jsem tuhle pohadku asi pred trema, nebo ctyrma rokama. Je pravda, ze Pana Prstenu jsem cetla uz driv, ale tohle nema byt pokus o nejakou napodobeninu. Chtela jsem proste napsat trosku neobvyklou pohadku.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru