Byla to pravda, nebo se mi to jen zdálo…

Překážím ženě

s níž léta

(vedle sebe)

žiji

A také dětem překážím

aby

(všechny)

svůj vlastní pokoj mohly mít

Dost možná

překážím  i spolubližním

s nimiž místo

(k stání)

sdílím

v jejich tramvaji

Proto

rozhodl jsem se odejít

Po dlouhé cestě

znaven

ulehl jsem kdesi v lese

(daleko od domova)

kde příhodná mi připadala zem

Chladné

mě ráno probudilo

blizoučko plaché laně

s níž polekali jsme se oba takřka zároveň

a svorně vztyčili se

opodál

kde tiše jen jsme stáli

V tom došlo mi

(dívaje se na zem)

že večer zalehl jsem její místo sám

Po chvíli ona

se

(jako první)

opět na zem uložila

však ne do svého pelíšku

(který jsem drze já jí vzal)

ale na místo

odkud před chvílí

tak vyděšená vyskočila

Potichu

co noha nohu mine

jsem ulehl i já

(přijal nabízené místo)

a pochopil

že tam odkud jsem přišel včera

se nikdy nevrátím