Arachnofóbie

 Arachnofóbie

Přistál mi na ruce malý pavouček. Najednou se tam objevil, ani mne jeho nožičky varovně nezašimraly, když se vydal na svou průzkumnou pouť. Sotva jsem koutkem oka zahlédla to stvořeníčko, ruka automaticky a bleskurychle smetla na zem tu strašlivou bestii a noha se napřahovala, že ho nemilosrdně zašlápne. Měl štěstí ten mrňous, byl tak drobounký, že jsem ho na zemi nemohla pohledem najít, aby noha mohla bezchybně dokončit svou misi.

V našich krajích ve skutečnosti nežijí smrtelně jedovatí pavouci anebo jiným způsobem nebezpeční. Jsou to jen neškodná zvířátka, která si jen tak žijou, člověčí existenci vůbec nevnímají a myslím, že poměrně vysoké procento jich umírá pod lidskýma nohama, když kolem nich hystericky křepčí, kdykoliv je nečekaně zahlédnou podle lidských měřítek v nepřijatelné vzdálenosti od své osoby.

Pomatuji se na chvíle, kdy jsem úzkostlivě hleděla do rohu místnosti na záchodě, kde se s nimi člověk nejčastěji setkává ve svém příbytku. Hypnotizovala jsem toho velkého černého tlustého chlupatého pavouka, jestli se náhodou nevydá na pochod k mé maličkosti. Brr, to jsou odporní pokoutníci, hnusní už na pohled. Volávala jsem maminku, ať tu potvoru jde vymést koštětem, jinak tam nevkročím.

Jednou večer jsem zírala na strop v panické hrůze. Seděl tam, nebyl z řádu záchodových chlupáčů, byl menší šedivý a hladký. Už se spalo, bylo zhasnuto a já přikovaná strachy k posteli jsem jen zoufale doufala, že se nespustí ke mně dolů. Jako by pavouk tušil mé obavy, dal se do pohybu. Zatajila jsem dech a pak si všimla že si to štráduje ode mne k oknu, udělal si cestou pár pro mne krušných přestávek, ale hluboký oddech, když mi zmizel z dohledu, mne pak dokonale uspal.

A co ten chudák sekáč, co jsem ho jednou smetla ze své nohy, když jsem si seděla někde jen tak na louce. Sekáči se svýma elegantně dlouhýma nohama mne vždy fascinovali a ráda jsem je z uctivé vzdálenosti pozorovala.

Odkud tedy pramenil ten můj iracionální strach a odpor k pavoukům? To se musíme vrátit do hluboké minulosti, když jsem byla ještě malé robátko holátko. Maminka musela na pár týdnů do nemocnice a nás nechala hlídat hodnou námi dětmi všeobecně a bez rozdílu milovanou tetou Ančou, která byla ochotna se čtyř malých opuštěnců na ten krátký čas ujmout. Tatínek musel chodit do práce. Tak jsme jí tam pobíhaly po bytě jako pytel blech.

V té době pro nás bylo vše neznámé, hlavně nás přitahovaly elektrické zásuvky. Tetinka nevěděla, jak nás přinutit abychom do nich nestrkaly prsty nebo jiné vodivé předměty. Varování typu je to nebezpečné, zabije vás to, nezabíraly. Tak prohlásila, vylezou na vás pavouci. Když se maminka vrátila z nemocnice, dílo zkázy bylo dokonáno, plačtivě jsme pak za ní běhávaly, kdykoliv někdo z nás malých zahlédl někde pavouka. Maminčina křížová cesta začala, jak zaslechla odkudkoliv slovo pavouk musela přiběhnout ať dělala co dělala, pokud nechtěla aby se jí tvořily nervózní fronty a shluky např. před již zmiňovaných záchodem.

Když jsem byla starší, rozumně jsem si říkala, pavouci jsou nevinní a nic ti neudělají. I přesto si od nich zachovávám nezdravý odstup dodnes. Když je nečekaně zahlédnu běžet po zemi, dělá mi až sadisticky radost, když si na ně mohu šlápnout a rozmáznout je, v té chvíli šoku mívá můj rozum totální výpadek a mé tělo naprogramováno podmíněným reflexem jedná zcela bez zábran, potom se vždy musím za svůj čin stydět.

Žádám tedy všechny, kdož vychováváte děti, abyste se nedopustili takového faux pas a nepomlouvali ty nebohé živočichy podobnými způsoby před dětmi a nevyráběli z nich tak doživotní stroje na zabíjení pavouků nebo roztřesené hromádky neštěstí, které v některých případech může zabít i pouhý pohled na objekt strachu.