Různé modré dveře

      Byly tam dveře. Jistě. Na konci jsou vždycky nějaké dveře. Karel se zatvářil stísněně a hluboce zalitoval, že v sále zůstal do posledního titulku.

      Ne, že by to nebyl dobrý film. Naopak, byl velice dobrý, velice zábavný; mozek si liboval, oči byly potěšeny, všechny orgány byly nadšeny…až na jediný - Karlův močový měchýř tiše sténal. Byl to velice dobrý, velice zábavný a velice dlouhý film. Karel se rozhlížel po spásné siluetě malého panáčka s kloboučkem a pomalu propadal beznaději.

      Copak tu nemají jediný záchod?, pomyslil si ve spletitých chodbách multiplexu a opatrně došlapoval na umělohmotnou podlahu. Jedny dveře, druhé. Priorita panáčka v kloboučku s úsměvem zamávala a sestoupila o schůdek níže, kde si podala ruku s figurkou v sukni, zatímco piktogram invalidního vozíku netrpělivě popojížděl sem a tam jen o maličký kousek dále. Záchod…WC…toaleta…strom, představy proplouvaly Karlovou myslí jako sud Niagarským vodopádem a činily každý další krok obtížnějším než ten předchozí. Karel lehce zaúpěl a širokým nášlapem odbočil za roh, kde málem vrazil hrudníkem do nosu pomenšího uvaděče.

      „Prosímváskdetadymátezáchod?“ vysypal na něho celý svůj myšlenkový náklad a s nadějí se zadíval na jeho ústa. Mužík se usmál a pokývl hlavou na druhou stranu místnosti.

       „Děkujuvámmockrát!“ poděkoval Karel a dlouhými přískoky se přesunul k prvním dveřím určeným směrem. Figurky sice chyběly, ale mužík pohybem hlavy dle Karlova úsudku poskytl dostatečné oprávnění k prohlídce. Vzal za kliku a stiskl.

      Dveře se tiše otevřely. Karlova brada poklesla.

      Rozprostřela se před ním středně veliká místnost, jejímž jediným vybavením byly obrovské ručičkové hodiny přímo uprostřed. Karel zamrkal a pak tiše polkl.

      „Dobrý den,“ pozdravil ho muž, visící oběma rukama na krátké hodinové ručičce. „Jakpak se máte?“

       Karel zavřel pusu a nevěřícně zavrtěl hlavou.

      „Jste němý?“ pozvedl muž na rafičce obočí. „Ptal jsem se, jak se máte!“

      „Dobře. Dobře, docela,“ zakoktal se Karel. „Docela dobře.“ Odmlčel se. „Vy?“

      „Taky, taky, nestěžuju si,“ usmál se muž. „Děkuju za optání. Doufám, že jsem vás nějak neurazil, to bych nerad! Moc lidí sem nechodí, víte?“ dodal s omluvným úsměvem. „Jsem tu skoro pořád sám…“

      Karel na něj chvíli nechápavě zíral. „A co tu děláte, jestli se mohu zeptat?“

      Muž pokrčil rameny. „Zpomaluju si čas.“ Napůl se obrátil, jako by chtěl zkontrolovat, jestli hodiny za ním nezmizely. „Není to vidět?“

      Karel se hluše podíval na obrovitý stroj. Potom přejel pohledem zpět na muže. A zpátky na stroj. „Nevíte, kde bych tu mohl najít toaletu?“ zeptal se bezvýrazně.

      Muž zavrtěl hlavou. „Bohužel. Pomohl bych vám hledat, ale, “ pohybem hlavy ukázal za sebe, „čekám, až se ručička dostane ke dvanáctce. Pak se pustím a půjdu domů.“

      Karel se na něj podíval.

      Muž naznačil (v podobě upravené pro lidi, visící za obě ruce) gesto, jaké dělají lidé, když je někdo nutí vysvětlovat věc, která je přece ale úplně jasná.

      „Pak bych si totiž čas zase zrychloval, chápete?“

      Karel zamrkal.

      „Když jde ručička nahoru, zpomaluju ji, když dolů, zrychloval bych ji,“ vysvětloval muž snaživě a kývl na Karla hlavou s pozvednutým obočím.

      Karel zavřel oči a rychle zavrtěl hlavou ze strany na stranu, jako by chtěl vytřásl nějakou utkvělou představu. Pak oči otevřel a zaostřil přímo na usmívající se tvář zavěšeného muže.

      „Způsobuje to tíhová síla, chápete? Táhne věci dolů, k zemi. Takže když jede ručička nahoru a já na ní visím, jede pomaleji, jasné?“ vysvětlil mu muž a spiklenecky mrkl. „minutka k minutce a hned je hodinka na světě, jestli víte, jak to myslím.“

      Karel se otočil a otevřel dveře.

      „Poslyšte, pozdravujte všechny, jestli někoho uvidíte!“ uslyšel ještě zezadu. Dveře se stejně nehlučně, jako otevřely, i zavřely a Karlův obličej se stáhl do bolestivé grimasy. Na druhé straně místnosti stál malý uvaděč a mlčky ho pozoroval. Karel se narovnal a ukročil o dveře vpravo. Vzal za kliku a otevřel je.

      Místnost, která se před ním objevila, byla menší než ta předchozí. Nemohla mít víc než tři krát šest metrů, a ani v ní nebylo žádné vybavení. U zadní stěny stála žena a v ruce držela avokádo, naproti ní stál muž s napjatou a zároveň vyděšenou tváří.

      „No tak, Jano, dej mi to avokádo,“ zašeptal. Žena prudce zavrtěla hlavou. Karel si promnul oči.

      „Prosím,“ řekl muž naléhavě. „Dej mi to avokádo. Neblázni. Půjdeme domů a promluvíme si… Všechno bude zase dobrý.“

      Žena zavrtěla prudce hlavou. „Nebude to dobrý!“ vykřikla. „Nebude to zase dobrý! Ty to víš!“

      Muž prosebně natáhl ruku. „Tohle není řešení… Nedělej to! Prosím tě, dej mi to avokádo a pojď.“ Hlas se mu vystrašeně zatřásl. „Půjdeme zpátky domů.“

      „Ne.“

      Karel zhluboka vydechl a otevřel dveře. Otočil se.

      „Nedělej to, Jano, dej mi to avokádo!“ Rychlé rozčilené dýchání. „Nedělej to.“

      Vykročil. Za ním se ozval výkřik.

      „Jano, ne!!!“

      Dveře se tiše zavřely.

      Karel se ohlédl. Uvaděč stál pořád tam, kde předtím, a s mírně pobaveným výrazem ve tváři sledoval jeho počínání. Močový měchýř se zoufale rozpínal. Karel slabě zasténal a přesunul se k posledním dveřím na stěně. To už přece musí být tady, pomyslil si. Vzal za kliku.

      Uvnitř místnosti bylo jediné pohodlné křeslo a v něm muž oblečený do froté županu, svírající v levé ruce černobílou fotografii. Když Karel vstoupil, muž se na něj podíval.

      „Opustila mě,“ řekl mu lhostejně. „Po patnácti letech. Kvůli mladšímu.“

      Karel zamrkal. „Nevíte, kde bych tu našel záchod?“ zeptal se a pak se zarazil. „Prosím?“ dodal naléhavě.

      Muž mu nevěnoval pozornost. „Vychovali jsme dvě děti. Šestnáct a osmnáct let.“ Povzdechl si. „A teď tohle. Čím jsem si to zasloužil?!“

      Karel zavřel oči. To snad není pravda.

„Určitě to bude nějaký krasavec! Znám tyhle typy. Producírují se po barech a přebírají manželky! Určitě má blonďaté vlasy a říká si Luke! Salónní drsňák, nejlepší v posteli. Dlouhé nohy, dlouhé vlasy, dlouhé ruce a kdo ví co ještě dlouhého. Okouzlí ji a pak se na ni vykašle!“

      Karel sklopil hlavu a promnul si spánky. To snad vážně není pravda.

      „Ale já to tak nenechám. Ne! Rozvedu se s ní. Jo. Vysoudím na ní poslední cedulku na kalhotkách!“

      Karel otevřel dveře.

      „Ať se má stejně jako já! Proč bych měl být nešťastný sám?! Ona si to zaslouží víc, děvka.“

      Dveře se zavřely a Karel se opřel o nabílenou stěnu vedle. V zádech doslova cítil uvaděčův pohled. Břicho mu tančilo agonickou sambu s ledvinami. Záchod. Zarazil se.

      Stěna.

      Pomalu se otočil a podíval na malého človíčka naproti. Pozoroval ho. Ale copak to není jedno?, prolétlo mu hlavou. Uvadeč se usmál. Není to úplně jedno? Močový měchýř Karlovi trhal břišní stěnu i všechny nervy okolo ní a on se rozkročil a pravou rukou si rozepnul poklopec. Před jeho nohama se vytvořila rychle rostoucí loužička. Místností se rozlehlo úlevné ach. Je to úplně a naprosto jedno.

      Zip zabzučel typickým zvukem pánských WC a nyní už i bílých zdí multiplexů a Karel se triumfálně otočil k uvaděči. „Kudy se dostanu ven?“ zeptal se.

      Uvaděč, stále se širokým úsměvem na tváři, kývl hlavou a ukázal na naprosto obyčejné dveře uprostřed levé stěny. „Tudy,“ řekl příjemným hlubokým hlasem. Milan přikývl. „Děkuji.“

      Postavil se před dveře a položil ruku na mosaznou kouli kliky. Pak se zastavil. „A jste si jistý?“

      Uvaděč se znovu usmál. „Samozřejmě.“

      Karel přejel pohledem modrý dřevěný obdélník před sebou a nadechl se. Je to jedno. Pokrčil rameny.

      Pak otevřel dveře a vykročil do nádherného jarního dne.

1. 5. 2004

(den po shlédnutí barokní činérie

Marné tázání nebes

v divadle Archa)