Příroda

Prolog
Koukám od stolu otevřenejma dveřma a vidim větev. Včera na ní visel ještě jeden poslední list.


Jsem vyloženě přírodní člověk. Když mi jde přes cestu mravenec, vyhnu se mu. Berušky jsem zašlapávala akorát ten rok, co byly přemnožený. Za mala jsem v přírodě vyrůstala a pak mě šoupli do paneláku v Braníku. Docela nezvyk. Je pravda, že když se vyklonim hodně z okna v ložnici a je dobrý počasí, vidim mezi dvěma panelákama kopec. Barrandovskej. Zelenej. Ale nesmí bejt inverze. To pak nevidim ani ty paneláky. To je náhodou fajn. Zapálim si, visim v okně a představuju si za inverzním mrakem lesy a zajíce. A hajnýho.
Přede dvěma lety jsem se rozhodla pro radikální životní změnu a návrat ke kořenům a vydala jsem se na jih Čech, abych tam žila a pracovala a hlavně se radovala z přírody. Práce se nenaskytla, zato se naskytl pronájem motorestu. Barák mezi kopci a lesy, sice u silnice, kupodivu, přesto daleko ode všeho. A tak jsem do toho skočila. Prvních několik dní mě vždycky někdo přivezl přede dveře a ode dveří mě zase odvezli a práce jsem měla habakuk a tak jsem na kochání neměla čas. Pak jsem jednou musela odjet autobusem ze zastávky vzdálené přes parkoviště od domu. Krátce po rozednění jsem stanula na volném prostranství a prvně jsem se rozhlídla kolem. Kopec, kopec, kopec, les, kravín, krávy. Stála jsem tam s rozpaženýma rukama a udiveně jsem si mlela pod vousy: "Jé, kopec, jé, krávy, jé, les...", ta pani, co přišla taky na autobus se tvářila vyděšeně. Nesdílela se mnou moje nadšení. Do kopců se plahočila, krávy za kuropění dojívala a měla plnej barák much. "Počkejte v zimě, jak se vám to tu bude zajídat!" prorokovala. Nevěřila jsem. Miluju zimu, závěje, havrany a zajíce, hopkající přes lány. Ovšem mouchy se mi začaly zajídat brzo. Budily mě každý ráno v půl sedmý a vzhledem k tomu, že jsem vedla pohostinství a čepovala jsem do dvou do tří, bylo to nepříjemný. No, nepříjemný, budu upřimná, nenáviděla jsem je, mouchy a pak i ty krávy. tak nějak mě ten pohled na kopec s pasoucím se dobytkem přestal dojímat.
Jo, jednou jsem se vyspala. Přijela kamarádka, dali jsme něco alkoholu a něco THC a Zdenička začala lítat po baráku a vybíjela mouchy novinama. Seděla jsem se založenejma rukama a s nohama na stole a smála jsem se její najivitě. Co vybije, zase přiletí. Uložila jsem ji na zem, na matrace vedle mojí postele a krásně se nám spinkalo a spinkalo a já se probudila v osm a lekla jsem se. Kde mám mouchy? Ha, ono se jí to podařilo! Ona je fakt vybila! Radostně jsem se vrhla z postele a dostala jsem záchvat smíchu. Nebyly to dozvuky konopných inhalací. Byl to pohled na Zdeničku, kterej mě rozesmál. Ležela blaženě spící ve spacáku a skoro pod těma mouchama nebyla vidět. Tož jsem ji v duchu poděkovala, rozhodla jsem se, že si ji ponechám jako jedinou schopnou mucholapku a odešla jsem vařit guláš.
Zimy jsem se nedočkala, teda na jihu jsem se jí nedočkala, neboť se mi příroda pomstila a vyslala velkou vodu. To od ní nebylo hezký, ještě teď splácim dluhy, promiň, brácho.
No a tak se zase vyklánim z okna ložnice a o víkendech utíkám do ZOO. Vlastně kecám, tuhle jsem přírodu potkala cestou z práce. Šla jsem na Vltavskou na noční autobus a když jsem přecházela koleje, přede mnou přeběhl potkánek. Jů, příroda, zavýskla jsem a sledovala ho pohledem. Vběhl pod stánek s langoši, tam na něj čekali kamarádi, radostně ho vítali a potom společně hodovali.


Epilog
Víš, jak je skvělý ležet v noci na jehličí s člověkem, kterýho miluješ a koukat do větví?

Na jehličí ne, na dece... Jo, na dece a v létě!

---