Závislost

Závislost

Zvoní. Konečně. Teď jenom úprkem ze školy domů, abych neztratil ani vteřinu drahocenného času, který bych mohl strávit u počítače. První šalinou co nejrychleji na vlak. Byl jsem na nádraží moc brzo, tak jsem usedl do vlaku, podupával nohou (pravou) a hypnotizoval hodiny a s každým spadnutím ručky dolů (protože vlak jel přesně v třicet) se mi ulevilo. Když se vlak rozjel, začal jsem se oblíkat a cpu se ke dveřím, abych je mohl ihned po zastavení otevřít. I stalo se tak a já běžím jako Lola (o život) domů. Ruce se mi třesou, takže mi několikrát spadnou klíče, ale přeci jen se mi podaří ty zatracený dveře odemknout. Doma! Bunda na postel, batoh do kouta, stříbrné tlačítko. Skvělé vrnění… Konečně u Něj.Rychlý dvojklik na ikonu a jedem! Moje milovaná hra - ******* ***** . A zasvěcení jí neřeknou jinak, než *****. Ratatata bum! Kolem půlnoci jsem začal mít hlad. Nechtěl jsem opustit pokoj. Tu vzpomněl jsem si na to, že mám ze školy nedojezenou svačinu a plnou flašku pití.

V deset ráno mi řekla mamka, ať u toho pořád nesedím, že do toho čumím celý den. Kdyby jenom den,maminko! Sobota byla kritická. K večeru jsem nevnímal ani ten bílý bod zaměřovače, ale kolem jedenácté se to zase dalo.

Neděle. Můžu pařit jenom do dvou, pak se musím učit. S tím se nedá nic dělat. Dodělám pár fragů a s mohutným pláčem a srdceryvným loučením vypínám tento krasostroj.

Beztak svý kapesný utratím přes týden s kámošama někde v pařírně.