Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+3 neviditelných
vločky 05
datum / id05.01.2005 / 140346Vytisknout |
autorexorcista
kategoriePovídky
zobrazeno3367x
počet tipů2
v oblíbených1x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
vločky 05
 

Seděli před krbem. Uhlíky se už pomalu začínali rozpadat na malé kousky a rudě svítili. Po tvářích jim poskakovali temně oranžové obrazce. Seděli a dívali se do umírajících plamenů. Ostatní už šli spát, vlastně by se dalo říct, že celá chata spala, až na ty dva pozdní diváky na kůži u krbu.

Všichni už šli spát“ řekla a líně převalila hlavu z jednoho ramene na druhé.

Pomlka byla jako tichý dech ve tmě, plížila se kolem uší a pohrávala si s očekáváním.

Hmmm…jo.“

Podívala se pomalu stranou. Pronesl to velice pomalu. Ten jeho hlas, zdálo se, že v okolním tichu nachází odrazové můstky, aby byl silnější a silnější. A přesto to jen tak ledabyle zamumlal. Oči nehybně pozorovali moře červeně v krbu.

Co budeme dělat?“

Položila si hlavu na zkřížené ruce, opřené o kolena. Huňatý svetr příjemně hřál. Zvenčí. A víno zevnitř. Přivřela kočičí očka.

Nadechl se a pak si užíval dlouhý výdech:“ Můžeme“, nahnul hlavu k rameni a pak ji otočil jejím směrem:“ si vyprávět příběhy“, pousmál se koutky rtů:“ třeba“.

Chvilku o tom přemýšlela. Hm, příběhy, to by nebylo špatné, slyšet ten jeho temně znějící hlas vyprávět nějaký příběh.

Dobrá, začínáš.“ Usmála se a trochu trucovitě, jen tak pro jistotu, pohodila hlavou až jí vlasy splašeně zatančili kolem spánků. Ani o tom nevěděla a na rtech vykouzlila úsměv. Nikdy by to nepřiznala, ale těšila se.

Chvilku pozoroval uhlíky, pak sáhl vedle krbu a přiložil mezi ně velké poleno. Vyskočili maličké plamínky a mlsně se pustili do bašty.

Budu vyprávět příběh“, začal rozvážně a lehce při tom pokýval hlavou:“ o sněhové vločce.“

O sněhové vločce?“

Podíval se na ni.

Tak jo, je to tvůj příběh, už ani nepípnu.“ Zatvářila se provinile a sklopila oči k zemi. Na rtech jí ale hrálo pousmání.

Byla, v jedněch horách, co se jim pro jejich výšku říká Strmkopce, malá dřevěná chajda. Vlastně to byl srub. Byl tam odnepaměti. Říkalo se, že jej vystavěli dřevorubci pro případ, že by někoho, tam nahoře v horách, zastihla bouře a potřeboval by úkryt. Srub to byl pevný, nízký ve stěnách a rozložitý v základech. Střecha byla dlouhá až k zemi, aby odolala náporu větru a sněhu, a zároveň sloužila jako přístřešek pro zásobu palivového dříví. Každý, kdo žil v těch horách, přinesl tam jednou za čas konzervu nebo zaskočil nařezat pár polínek. Mnohokrát se už stalo, že někoho zastihla vánice na půl cesty k údolí a musel se uchýlit právě do srubu, aby počkal než sněhová bouře přejde. Ten podvečer se přihnal vítr, a jakoby si už dlouho nezafoukal, začal se prohánět po Strmkopcích. Bral po hrstech sněhovou peřinu a rozhazoval ji okolo na všechny strany. Toho dne byl na cestě přes Strmkopce vandrovní. Bouře a vítr ho zastihli právě na sestupu z hor a rozhodli se pořádně ho prohnat. Asi by zemřel, kdyby jeho slepé kroky nenarazily na srub. Jen tak tak, že se mu podařilo vklopýtat dovnitř a zarazit rozdováděnému větru dveře před nosem. Vichr se ještě chvilku vztekal, že si s tulákem pořádně nepohrál, ale pak si řekl, že pořád ještě může pocuchat vršky borovic a tak rozzlobit nadlesního a s veselým jásotem se prohnal nad lesem. Vandrovní už párkrát ve sroubku přespal, tak sáhl vedle krbu pro křesadlo a troud a rozdělal v krbu oheň. Právě se vracel od malých dvířek se dřevem, když spatřil, jak před krbem sedí postava. Vandrovní už ve světě viděl a zažil hodně, tak se ani moc nelekl. Přistoupil ke krbu, položil dříví vedle sebe a přihodil pár polínek na oheň. Jedním očkem se podíval stranou na postavu sedící vedle něj.“

Potměšile se kouknul na svou posluchačku. Očima mu vysela na rtech a viditelně napjatě očekávala další děj. Usmál se.

Byla to dívčina, rozcuchané vlasy jí trčeli na všechny strany, tvář měla smutnou a jakýmsi podivným způsobem zamračenou. Oblečena byla do noční košile.Dívala se do plamenů tančících v krbu. Vandrovní hned věděl s kým má tu čest. Každý v tomto kraji věděl, že na pocestné někdy natrefí divá žena, co se jí říká Sněhová vločka.. Její otec byl prý samotný Pán sněhových příkrovů, co zdobí vrcholky hor. „To jsem v pěkné bryndě“ pomyslel si vandrovní. Každý kdo Sněhovou vločku potkal, když přenocoval ve srubu, byl nalezen ráno zmrzlý na kost uprostřed louky. Jen pár lidem se podařilo přežít do doby, než je nalezli a i ti šťastlivci pak celý zbytek krátkého života, který žili jako v polospánku, neřekli nic jiného než:“ Sněhová vločka!“ Vandrovní si to všechno uvědomil a začal horečně přemýšlet co bude dělat. Mezi tím si jej Sněhová vločka začala prohlížet. Měla ledově modré oči a bělmo se jí lesklo jako člověku v horečce. Černé vlasy se podobaly stínům stromů, které vrhají na čerstvý sníh. Ledově bledé rty měla stažené do našpuleného úsměvu. Byla, svým mrazivým způsobem, krásná. „Za to, že jsi rozdělal oheň a nechal mě u něj ohřát, něco ti splním,“ řekl vločka:“ co si přeješ?“ Vandrovní až nadskočil, jak se lekl.“Aby tě husa kopla!“ Ulevil si od leknutí. V té chvíli Sněhová vločka nadskočila a vyjekla bolestí. „Au!“ Vrhla zlostný pohled na vandrovního a osopila se na něj:“ Tohle tedy bylo od tebe pěkně ošklivé, ty, ty…“ tápala po tom, jak jej pojmenovat. Vandrovní byl překvapený, co vlastně způsobil a zmohl se jen na:“ To já?“ Ale Sněhová vločka se toho hned chytila:“ Ty jeden Tojá!“ Pak si sedla na své místo před krbem a nazlobeně se dívala do plamenů. Tulačisko se chtěl omluvit, ale raději mlčel, měl strach, co by mu mohla Sněhová vločka provést. Tak tam seděli a mlčky se dívali na oheň. Uplynula dlouhá chvíle, vandrovní přiložil poleno a přihrábl žhavé, aby rychleji chytilo žár. Jak odložil pohrabáč, čapla ho dívčina vedle něj a hned hurá rozhrabávat popel. Když skončila, byly uhlíky po celém krbu, jen ne u polena. To naštěstí už stačilo chytnout plamenem a hořelo. Tak seděli a vždy, když on přihrábl uhlíky, vločka je zase pohrabáčem roztahala po celém krbu. Začalo ho to už hodně zlobit, ale stále ji nechával být. Když došlo dřevo, odešel ke světlíku pro další polena. Byla promrzlá, tak hned dal dvě do ohniště, a aby se dříve rozehřála, nahrnul k nim popel. Jenže to už se dívče natahuje po pohrabáči a šťourá se v krbu. V tu chvíli vandrovnímu došla trpělivost. Vzal jí pohrabáč z ruky a rozžhaveným koncem jí přetáhl. Sněhová vločka se chytila za popálenou paži a vříská:“ Tatí, tatí, to pálí, to hrozně pálí, tatííí!!“ Směrem od horských velikánů se v té chvíli ozval hlas silný jako valící se lavina:“ Někdo ublížil mojí dceři? Někdo ti způsobil bolest, vločko? Řekni mi kdo to byl a já ho zmrazím jako rampouch!“ Ve vandrovním byla maličká dušička. „TOJÁ!“ zakřičela Sněhová vločka a zablýskala očima po vandrovním. Hora se otřásla od základů po nejvyšší vrcholky a hlas zaburácel:“ To ty? Tak když si za to můžeš ty, tak si také ty, tu bolest vytrp!“ A Sněhová vločka se najednou změnila v oblak jinovatky, zatočila se ve vzduchu a vyletěla ven komínem. Tuláček byl tak vyděšený, že zalezl pod svou přikrývku a strachy tam usnul. Ráno byla vichřice ta tam, tak si sbalil svoje věci a tak rychle, jak mu to čerstvě napadaný prašan dovoloval, se rozběhl dolů do údolí. V hospodě pak všem co tam byli vyprávěl, jak ve srubu pod horami Strmkopci vyzrál nad Sněhovou vločkou a Pánem sněhových příkrovů.“

V krbu už pomalu dohořívalo. Temná se změnila na černorudou a, sem tam, když se rozpadl některý uhlík, vyletělo do komína pár jisker. Dívala se do krbu a na rtech jí zářil úsměv. Oči jí blýskaly skoro mrtvým ohněm. Spokojeně se usmál a protáhl záda a ruce.

Líbilo?“

Moc.“ Usmívala se a obrátila hlavu k němu. Zase ji položila na zkřížené paže a dívala se někam za něj. Na chvilku zavřel oči a čekal, jestli začne usínat.

Co by sis přál?“

Hm?“ Vytrhl se z rozjímání a otevřel oči. Otočil se na ní.

Kdybych já byla vločka a ty ten tulák, co by sis přál?“ Rozvedla svou otázku.

Musím přemýšlet,“ prohlásil a na chvilku svraštil obočí:“ přání jsou moc ošidná záležitost. Myslím, že bych si přál být sněhovou vločkou.“ Řekl po pár vteřinách.

Zakabonila se:“ Jak to myslíš, Sněhovou vločkou, jako tou divoženkou?“ Nechápala.

Ale kdepak. Chtěl bych být normální sněhovou vločkou, zmrzlou kapičkou vody.“

Proč?“

Protože,“ přisedl si k ní:“ bych pak mohl spadnout na tvoje čelo a pomalu roztávat na kapičku vody.“ Lehce se dotkl jejího čela. Díval se na ní a maličko naklonil hlavu stranou.

A… a kdybys byl vločka a dopadl bys mi na čelo a stal by ses kapičkou vody, co by bylo pak?“ Hleděli na sebe.

Pak? Pak bych pomalu stékal po tváři dolů a dolů, až ke rtům.“ Rukou pomalu hladil rozpálenou tvář a bříškem prstu lehce kopíroval cestu kapky vody. Dýchali těžce, jako pod příkrovem hlubokého moře.

Přivřela oči a otočila hlavu víc k němu. Nastavila mu obličej.

Proč ke rtům?“ Ta slova napůl vydechla a napůl zašeptala.

Abych je,“ jejich rty splynuli ve dlouhý, omamný a dech beroucí polibek:“ Mohl políbit.“

Pomalu ochutnávali své rty. Jemně se jich dotýkal jazykem a ona mu oplácela něhu. Vycházela jazýčkem naproti. Vpili se jeden do druhého. Ruku měl propletenou v jejích vlasech. Přivírala oči, ale jen tak, aby ho měla stále před sebou. Pomalu se nechala položit na záda.

A co bude dál?“ Zašeptala:“ Kam se vydá kapka teď?“

Když budeš ležet, poběží kapka po tváři dolů a ztratí se.“ Byl nad ní skloněný a usmíval se:

Zemře v objetí se zemí.“

Ale to já nechci,“ řekla. Usmála se. Lehounce se dotýkala jeho zad. Líbilo se jí, když držel její rameno. Svetr mu propůjčoval hedvábný dotek. Vzdychla. Lehce, jako když dopadne pírko do závěje.

Tak to se musíš posadit…tak…teď může kapka utíkat po bradě,“ políbil jí:“ a pokračovat na krku,“ další polibek:“ až doběhne do údolí, kde musí cestovat mezi dvěma kopci.

Zavřela oči a vychutnávala si dotek jeho rtů na krku, potom níž a níž, až cítila, že se mazlí s jejím prsem.

Ale dál už nevím, dál je nad pohořím hustá vrstva mračen a tou neproniknu.“

Pomalu chytila svetr i tričko za spodní okraj a svlékla si je. Vydechl vzrušením.

Pak, kapka cestuje mezi dvěma kopci,“ pomalu ji líbal mezi prsy. Jazykem kopíroval cestu kapky a dotýkal se lehce, jako by chtěl jen doteky naznačit.

Možná,“ usmál se:“ kapku napadne, jaké by to bylo na kopci, jaký by tam byl rozhled po údolí.“ Jazykem pomalu jel vzhůru ke tmavému ostrůvku na vrcholku. Obkroužil ho a pak vzal mezi rty. Jemně ji stiskl a rty pak rozevíral, aby se dotýkal v kruhu celého ostrůvku. Zachvěla se. Rukou masíroval druhý pahorek a hrál si s vrcholkem. Zrychlila dech.

Jenže kapka je kapka,“ pokračoval:“ musí utíkat dál, po bříšku a ž ke studni, která je vykopána uprostřed té pouště.“ Pokládal na její bříško jeden polibek vedle druhého, pomalu se přesouval k pupíku. A když byl u něj, obkroužil jej jazykem. Znovu se zachvěla. Rukou si pomalu a něžně přitáhla jeho hlavu ke rtům. Líbali se. Už to nebylo pomalé, ale rychlý a hladový polibek. Pak se přiklonila k jeho uchu a pošeptala mu:“ Půjdeme spát?“ Podíval se jí do očí. Hořeli v nich dva plameny vášně a touhy. Přiblížil ústa k jejímu uchu a chvilku si jazykem a rty hrál s lalůčkem, pak ji políbil a zašeptal:“ Nikdy jsem se na spaní netěšil víc.“


A v krbu se rozpadl další uhlík. Jen teď, teď už nikdo neviděl, jak se několik zmatených jisker vydalo na let k temné obloze. A venku začal padat sníh. Krásné bílé vločky, co se na horkém čele mění v kapky vody.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

27.07.2007 10:03:41Muessa3
Je to hezky napsaný.*
09.01.2005 00:00:00exorcista
v té době mě lákalo spojování jinak odlišných témat líčení...ne že by mě to už přešlo :)

děkuji, canishko
07.01.2005 00:00:00Cannisha
Mně se to líbí, hezké to máš, asi si přečtu i další vločky, když tahle je O5, tip

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.